i90

Inventura
devadesátek


foto: wikipedia od “Jiří Dlouhý”

doc. Ing. Fedor Gál, DrSc., sociolog, býv. předseda VPN

Fedor Gál se narodil na jaře 1945 v Terezínském ghettu, vystudoval chemii, sociologii a ekonomii, pracoval jako prognostik. V roce 1989 spoluzakládal Verejnosť proti násiliu a stal se jejím předsedou. V roce 1991 odešel z politiky a poté se přestěhoval pracovat do Čech, pracoval na FFUK, podílel se na vzniku televize Nova a nakladatelství GplusG. Věnuje se publicistice, filmové dokumentaristice a problematice menšin.


Jak jste se od chemie dostal k sociologii a k disentu?

Vychodil jsem střední školu chemickou v tehdejším Gottwaldově. Poté jsem dělal v mnoha chemických fabrikách v Čechách i na Slovensku. Po dvou letech základní vojenské služby jsem se přihlásil při zaměstnání na bratislavskou techniku obor chemicko-technologický, protože jsem dělal v chemické fabrice a nic jiného jsem jít studovat nemohl. Ke konci studia jsem si vybral obor ekonomika a řízení průmyslu, což bylo blíž společenským vědám a už jsem koketoval s tím, že teď přehodím výhybku a získám společenskovědní vzdělání.

Když jsem skončil vysokou, to už jsem měl rodinu, jsem začal, opět při zaměstnání, dělat aspiranturu ze sociologie. Vybral jsem si na ty časy docela zvláštní specializaci - prognostiku. Byla to disciplina bez kateder a profesorů a s minimální ideologickou, tedy marx-leninskou, deformací. Patnáct let jsem byl profesionálním prognostikem v různých institucích. Ale nikdy jsem nebyl na nějakém projektu déle než pět let, protože za komunismu se prognostické týmy často rušily, ať kvůli předpovědím, ke kterým dospěly, anebo kvůli lidem, kteří v prognostických týmech pracovali. Nakonec jsem v roce 1987 skončil na volné noze.

Pokud jde o mě, patřil jsem sice k autorskému okruhu Bratislavy/nahlas, což byl manifest ekologických aktivistů, který dával kvalitu života do politického kontextu a patřičně vybudil zájem tajné policie, podepsal jsem nějaké petice, vydávali jsme samizdaty a občas nás státní bezpečnost předvolávala k výslechu, nicméně tohle všechno bych nepokládal za aktivní disidentství. To se spíše považuji za součást slovenské šedé zóny. To, že se o mně píše jako o známém slovenském disidentovi… ale já jsem neměl pocit, že riskuju svobodu.

Měla skutečnost, že jste se spojil s ochranáři, nějakou souvislost s tím, že jste před tím studoval chemii?

Společného to nemělo nic. V Bratislavě se téměř každý zná s každým. Organizovaly se bytové semináře, přednášky, tam jsme se potkávali. Když v listopadu 1989 vznikala v Bratislavě Verejnosť proti násiliu, mnohé z těch lidí jsem osobně znal.

V 80. letech jsem se díky prognostice dostal v Čechách do party, která se scházela na půdě pracoviště, které se jmenovalo Sportpropag. Tam bylo oddělení komplexního prognostického modelování, jehož vedoucím byl Miloš Zeman. Byl jsem tam snad jediný Slovák. Pravidelně tam docházeli, anebo byli přímo zaměstnáni, ekonomové Klaus, Zielieniec, filozofové jako Hermach, sociologové jako Kabele, Potůček a další. To byla velmi heterogenní parta lidí, které spojoval zájem o uvažování o budoucnosti z různých aspektů. Zeman tehdy byl fandou přístupu, jehož zakladatel se jmenoval Jay Forrester. Šlo o aplikaci počítačových simulací ve společenských vědách. První zpráva tohoto směru, která vzbudila celosvětový dialog, se jmenovala Limity růstu a vyšla pod vlajkou Římského klubu někdy na začátku sedmdesátých let.

Dneska když řeknete Zemanovi, že to byl více jak deset let způsob, jak nahlížel svět, tak se zasměje a řekne, že to byla slepá ulička. A dneska když řeknete Klausovi, že se se Zemanem pravidelně stýkal a vedli dialog v osmdesátých letech, tak vám řekne, že to není pravda. Ale tak to bylo. A pro mě to bylo výjimečné a inspirativní období. A že to byla slepá ulička? Nevím, minimálně jsme označili prostor kudy se nemá chodit, což také není marné.

Máte dojem, že byl prognostický ústav pobočkou rozvědky nebo režijním nástrojem?

(Smích) Dobrá tajná služba je proto dobrá, že je tajná. Já jen mohu zformulovat hypotézu, že Komárkovi dovolili dělat v tom ústavu věci, které byly tehdy nestandardní. Oni si dovolili formulovat závěry, hypotézy, publikovat texty, které byly opravdu „mimo hlavní proud“. Nebyly postiženy až natolik ideologií. Komárkovi dovolili, aby angažoval lidi, kteří byli aktivní v neoficiálních strukturách. A tak s nimi spolupracoval Zeman, který koncem 80. let dělal v Zemědělském ústavu, i Klaus, který byl za komunismu referent v bance. Byl tam však i Köcher, Ransdorf... a člověk se může ptát sám sebe - bylo to vědomé budování rezidentury, anebo to bylo už to uvolnění z konce 80. let? Osobně se přikláním k druhé možnosti. Nejsem přítel ani vyznavač konspirativních teorií. Ale je fakt, že tam byli vedle sebe disidenti i prominenti bývalého režimu.

Spoluzakládal jste Verejnosť proti násiliu (VPN), byl jste jejím koordinátorem a předsedou.

První studentská demonstrace byla 16. listopadu 1989 na Slovensku. Na to se často zapomíná. Já to vím, protože jsem tam měl syna. Nikdo je nezmlátil, nikoho nezatkli, ale byla to politická demonstrace slovenských vysokoškoláků, kteří manifestovali před Úřadem vlády.

A jak to bylo s Veřejností proti násilí? Před nedávnem jsme tyto události popsali zde: http://www.slovensko1989-90.sk/. U zrodu VPN byl disent, umělci a herci, studáci, ochranáři, některé osobnosti šedé zóny… ale o tomhle jsme už mluvili. Zvláštní úlohu sehrál na začátku malíř Rudo Sikora, který měl za komunismu zakázáno úplně všechno, a svou první výstavu po mnoha letech měl v Umělecké besedě, a tak se začali svolávat lidi do Umělecké besedy, to bylo první setkání. První impulz k tomuto setkání vzešel, jestli se nepletu, z ateliéru dalšího malíře Mira Cipára. Nebyl u toho ovšem sám.

V 80. letech jsem neměl doma telefon, a tak když mne přátelé chtěli pozvat na zakládací schůzku VPN, volali k mým rodičům. Telefon tehdy zvednul můj syn, který mi vše vyřídil a šel jsem tam. Kdyby to místo něj zvedla máma, pravděpodobně by mi nic neřekla, protože by o mne měla strach.

Proč vlastně vznikla VPN a nesjednotilo se to s Občanským fórem od samého začátku?

To jméno VPN bývá dnes interpretováno jako snaha Slováků oddělit se, ale není to pravda. Myslím, že to byl Jano Langoš, kdo ten název navrhl a nám se to líbilo, ten odpor proti násilí. Ale nebyla tam vůbec potřeba odlišit se od Čechů, spíše solidarizovat se zmlácenými studenty v Praze. Velice rychle a spontánně vznikly orgány VPN po celém Slovensku a došlo také k propojení VPN s Občanským fórem.

Jak se VPN lišila od Občanského fóra a jak se převrat na Slovensku lišil ve srovnání s převratem v Čechách a na Moravě?

Zásadní odlišnost v převratu v Čechách a na Slovensku představoval background těch lidí. V Čechách to byl jednoznačně disent. Na Slovensku byste například signatáře Charty 77 spočítali na prstech rukou.

Proč to tak bylo?

Slovensko bylo vždycky měkčí prostředí. Když jste v Čechách podepsal Chartu, tak vás vyhodili odevšad. Na Slovensku tyto lidi s oblibou odkládali na výzkumné ústavy. Slovenské výzkumné ústavy byly takové odložiště. Oficiálně jste neexistoval, nepublikoval… nicméně, dalo se tam studovat, komunikovat s kolegy a podobně. Další odložiště byly kotelny. Úžasné místo, tam ti lidi studovali, psali, setkávali se. Větší roli také hrály rodinné vazby, kdy skoro každý našel v rodině současně nějakého komunistu i režimem postiženého. Možná se to projevilo i po revoluci. Občanské fórum v čase prvních svobodných voleb pracovalo s v zásadě negativními hesly „Nejsme jako oni“ nebo „Kdo, když ne my...“, VPN mělo plakáty „Jdeme volit“ a „Dobré ráno, Slovensko“. Také rozdíl, ne? Vítězství OF bylo jednoznačné s 60 %, oproti tomu VPN zvítězilo s 29 % a koalice, například s křesťanskými demokraty, byla nutná.

Personálním zázemím VPN byl ilegální katolický disent (Mikoško, Čarnogurský a další), signatáři Charty 77 a lidé kolem nich (Kusý, Šimečka, Pastier, Cipár, Sikora, Langoš a další), ekologické a ochranářské hnutí (Ján Budaj a mnozí další), a pak šedá zóna, ve které hrál hlavní roli umělecký a vědecký underground. Kdybyste se podívali na profesní složení prvního koordinačního centra VPN, tak tam máte pár lidí z disentu, malíře, kotelníky, spisovatele, vědce.

Pojďme k událostem po listopadu 89. Měla VPN nějaké kontakty s tehdejší mocí?

Dialog s vládou probíhal vážně až poté, co bylo jasno, že události nabraly tempo. Přišli jsme na úřad vlády, bylo nás asi dvanáct, a proti nám seděli předseda vlády, ministr spravedlnosti a tiskový mluvčí. Milan Kňažko to řekl za všechny: chceme zrušení ústavního článku IV. o vedoucí úloze komunistické strany a svobodné volby. Oni nás vyslechli a my jsme odešli. Ale bylo to řečeno a dostalo se to na veřejnost.

Vnímal jste nejednotnost VPN - OF jako překážku společného postupu v porevolučních měsících, nebo to nevadilo? Mělo to naopak nějaké výhody oproti jednotnému hnutí pro celé Československo?

Byly různé pohledy různých lidí na stejné věci. Na lustrace, na ekonomickou transformaci, na státoprávní uspořádání. Trochu drhla i komunikace. Byly to ovšem hektické časy a různice jsem nevnímal jako konflikty – patřily k věci.

Politická kariéra Vladimíra Mečiara hodně ovlivnila nejen vývoj VPN, ale i slovenskou politiku 90. let. Kdy jste se s ním poprvé setkal? Jak jste vnímal jeho politickou činnost? Odkud čerpal takovou dlouhotrvající popularitu?

Poprvé jsem slyšel jeho jméno, když přišli Úřad vlády SR (já u toho nebyl) tři kandidáti na post ministra vnitra a Vladimír Mečiar byl nejlepší. Trvalo mi 10 let, než jsem se dozvěděl, kdo mu poskytnul poznatkový background. Byli to lidé z Obrody, tedy reformní komunisté z osmašedesátého, a možná také rezidenti KGB a lidé spjati s tajnou policií. Cožpak je možné, aby právník z malého městečka přišel na konkurz na ministra vnitra a věděl úplně všechno o fungování ministerstva? On měl ovšem také dar od Boha přesvědčit lidi a užívat i zneužívat technologii moci.

První vyhrocený konflikt se objevil, když mi jednoho dne Mečiar zavolal na VPN a řekl: „Přijď za mnou na Úřad vlády, Kučerák je agent státní bezpečnosti“. Kučerák byl odpovědný za ekonomickou reformu. Já mu řekl: „Jestli chceš se mnou mluvit, tak ne u tebe mezi čtyřma očima, ale přijď sem mezi nás na VPN“. Ale on mi na to řekl: „Stojíš na tenkém ledě“. My z VPN ještě tu noc sedli do letadla a letěli za Langošem, on byl tehdy ministr vnitra, abychom ověřili tu hypotézu, Langoš ale pustil do archivu jen Mikloška, jako předsedu slovenského parlamentu. Mikloško se vrátil s tím, že je to nepravdivé nařčení. Vrátili jsme se do Bratislavy a šli jsme už čelně do konfliktu. Nebyl to ovšem konflikt první, byl však první na ostří nože. Pak už vzaly události rychlý spád a na jednom koaličním jednání u křesťanských demokratů jsem, z pozice předsedy VPN navrhl odvolání Mečiara z postu premiéra. Hned ten den byla tiskovka, hned to vyhlásili… Lavina byla spuštěna.

A Mečiar vyhrál nejbližší volby, protože byl vnímán veřejností jako obětní beran a něco jako Jánošík. Čili jeho to vyneslo, a nás to pohřbilo. My jsme už po roce spolupráce s ním pochopili, co je zač. Za rok se pro nás stal z neznámého muže člověkem, který manipuluje s lidmi a zneužívá diskrétní informace. Slovenskému elektorátu to trvalo 10 let. Mezitím bylo Slovensko izolováno, nemělo šanci se dostat do EU ani do NATO a mělo pověst černé díry ve střední Evropě.

Co přesně vedlo k poklesu Vaší popularity na Slovensku a k Vašemu přestěhování do ČR?

My jsme byli dlouho neplacení dobrovolníci revoluce. Přesto jsme byli bráni jako noví papaláši a velice rychle přišly negativní emoce od veřejnosti. Stali jsme se hromosvodem všech problémů, které souvisely se změnami, mnohdy tíživými a novými.

Navíc: V zaběhané demokracii se předseda vítězné strany stává běžně členem vlády, často jejím předsedou. To jsem ale nechtěl dělat a plánoval jsem, že až to skončí, tak se zase vrátím k tomu, co mne baví. Nechtěl jsem být politikem na plný úvazek a nešel jsem dokonce ani na kandidátku do prvních svobodných voleb. Ale tím jsem se vzdal toho, co s politikou úzce souvisí, a to je jakási profesionální jistota a zázemí. A do toho vyhrocené diskuse ohledně ekonomické reformy, státoprávního uspořádání a podobně. To se nedalo dělat na dobrovolnické bázi.

Zánik VPN měl několik fází. Klíčové bylo, když Vladimír Mečiar založil Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), což bylo pro VPN smrtící. Poté se zbytky VPN přejmenovaly se na Občanskou demokratickou unii. Další „ránu“ uštědřil VPN Václav Klaus, když založil na Slovensku buňky ODS, čímž VPN odebral také nějaké to procentíčko hlasů. A když přišly volby 1992, tak VPN chybělo několik tisíc hlasů, abychom se dostali do parlamentu.

Byl jste později poradcem federální vlády. V čem konkrétně jste jí radil?

Můj odchod z politiky začal po konfliktu s Vladimírem Mečiarem a po vnitřním štěpení VPN. V tom čase se propadla popularita VPN na úplné dno. Všechny výzkumy veřejného mínění signalizovaly, že Vladimír Mečiar je miláček slovenského elektorátu. V roce 1991 měl 85% podporu a já se potácel někde na konci popularity! S tímhle designem jsem nemohl být předsedou strany, která nese faktickou odpovědnost za transformaci společnosti.

Tehdy jsem se také rozhodl, že ze Slovenska odejdu. Čalfa mi nabídl, že mne vezme jako poradce premiéra na Úřad federální vlády. Dostal jsem kancelář, telefon, ale ne práci. Jen tak sedět jsem tam vydržel ani ne dva měsíce. Odešel jsem na univerzitu. Tehdy zřizovali fakultu sociálních věd, která byla za normalizace zavřena. Já jsem si ale rychle uvědomil, že zatímco já dělal politiku, tak mí kamarádi byli v Oxfordu a Cambridge a doplňovali si vzdělání. A tak jsem nevydržel ani na té univerzitě. Nechtěl jsem být průměrným učitelem.

Rozdělení Československa jste později označil za nelegitimní. Co se stalo špatně? Myslíte si, že ČSFR mohla a měla přetrvat do dneška?

Pořád si myslím, že rozdělení byla blbost. A že rozpad byl nelegitimní, protože neproběhlo referendum. Tak vážná věc, jako je rozdělení státu, by měla být legitimizována plebiscitem. Dneska mohu říct, že by se stejně ČSFR rozpadla, protože ty reprezentace, které vzešly z voleb v roce 1992 na Slovensku a v Čechách nebyly schopné komunikovat o ničem jiném. Ale samotné referendum by tehdy dopadlo ve prospěch zachování Československa. Já to vím, protože disponuji výzkumy, které dělalo Centrum pro společenské problémy. I po rozpadu si 77 % lidí na Slovensku přálo jeho zachování. Tři měsíce před rozpadem bylo na Slovensku, v čase kdy vrcholily emoce, bylo za rozdělení 17 až 20 %. Nikdy před rozpadem ani po něm nebyla na Slovensku většina, která by si rozpad přála.

Ale Československo nerozdělili Mečiar s Klausem. A když někdo říká, že to byla konspirace rozvědek a KGB a sudetských Němců, taky ne. Těch faktorů, které vedly k rozpadu, včetně amatérství politických elit, včetně resentimentu na válečný Slovenský štát, včetně nemyslně krátkého funkčního období po prvních svobodných volbách (za dva roky se opravdu nedá nic zásadního vyřešit a navíc když rok z toho spolkne nová volební kampaň) toho bylo strašně moc. Nelze to zredukovat na jediný klíčový faktor, to by byl nesmysl.

Spoluzakládal jste TV Nova. Jak tento proces probíhal?

Začalo to tak, že se dala dohromady parta lidí a založili společnost s názvem CET21, která se přihlásila do oficiálně vyhlášeného tendru na udělení licence na první komerční vysílání. Já jsem složil, stejně jako mí společníci, 20 tisíc korun jako vinkulaci na zřízení společnosti. Věděli jsme, že do tendru jde snad 27 společností a že základním kritériem pro posuzování šance každého projektu bude financování. Měli jsme kontakt na Marka Palmera, to byl bývalý diplomat v Maďarsku (1986-90) a momentálně pracoval snad jako exekutivní ředitel pro americkou společnost, která se jmenovala se tehdy CEDC. Zajímali se o středoevropský a východoevropský mediální trh. Na začátku těch 90. let cítili, že to je obrovská šance, a tak jsme je získali. Anebo oni nás?

Současně jsme ale věděli, že tehdejší zákon nedovoluje zahraničnímu investorovi vlastnit soukromý podnik, pokud tam není také český finančník. My jsme ale měli jen ty peníze na vinkulaci na založení společnosti. Oslovili jsme tedy Českou spořitelnu, která slíbila, že tu televizi bude spolufinancovat. Prvním předpokladem bylo mít finance, čisté a transparentní. Druhým předpokladem úspěchu tendru byl projekt. Našli jsme člověka, u něhož jsme byli přesvědčeni, že ten projekt napíše dobře, a tím byl Vladimír Železný. Všichni jsme na tom nějak pracovali, ale finální verzi projektu pro licenční řízení připravil Železný, který se tím pádem stal součástí CET21. Finance včetně výpisů z účtů a daňových přiznání předložila americká společnost CEDC, která se pak později transformovala do CME (Central European Media Enterprises).

Při tom vyjednávání vlastnických podílů jsme tahali za kratší provaz, prostě jsme o tom moc nevěděli. CET21, který vkládal do toho podniku licenci, dostal 12 % vlastnického podílu. Zbytek si vzali CEDC/CME a Česká spořitelna. Já jsem byl jeden ze šesti lidí, tzn. že můj podíl byl 2% vlastnictví. V soukromém podniku, máte-li dvě procenta, tak nemůžete rozhodovat o skladbě programu ani o dělbě zisku, o ničem. Tak jsem kolem roku 1995 prodal své akcie a založil jsem nakladatelství a GplusG. Dnes se věnuji především filmovému dokumentu a psaní.

Rozhovor pořízen 2.10.2014


Obsah a design © Inventura demokracie 2014~2015