i90

Inventura
devadesátek


foto: M. Hulík

JUDr. Milan Hulík, PhD., advokát

Narodil se 22. 3. 1946 v Kolíně. Jeho otec byl v 50. a 60. letech z politických důvodů deset let vězněn, což zpočátku ovlivnilo i (ne)možnosti studia Milana Hulíka. Vyučil se zedníkem, pak absolvoval stavební průmyslovku a nakonec mohl vystudovat i Právnickou fakultu UK. Pracoval postupně jako podnikový právník, advokátní koncipient a advokát. Je známý zejména pro své obhajoby disidentů. Byl (před revolucí tajným) členem VONS, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Věnoval se také novinářské činnosti - spolupracoval s exilovými a českými médii.

Po roce 1989 byl ředitelem odboru inspekce v Úřadu na ochranu ústavy a demokracie (dnes BIS - Bezpečnostní a informační služba) a vykonával funkci 1. náměstka generálního ředitele ve Sboru nápravné výchovy (dnes Vězeňská služba). Dále pracoval ve vedení ministerstva vnitra a generální prokuratury. V letech 1991-93 byl členem Klubu angažovaných nestraníků, poté spoluzakládal Demokratickou unii (DEU), ze které v r. 1994 odešel. Od r. 1995 je opět advokátem a neustále se vzdělává (studia v zahraničí, dále druhý doktorát na Právnické fakultě a nyní se připravuje na třetí z historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy). Nadále se věnuje publicistické činnosti a píše i odborné právní články. Je místopředsedou sdružení Veřejnost proti korupci. V roce 2012 kandidoval do Senátu jako nestraník za ANO 2011.


Můžeme se krátce ohlédnout do doby před revolucí, kdy jste obhajoval disidenty?

Já jsem v roce 1976 nastoupil do advokacie jako koncipient a od roku 1979 jsem byl samostatným advokátem, takže už jsem mohl obhajovat na sebe. Disidenty nechtěl nikdo obhajovat; v republice nás bylo asi šest advokátů, z čehož byli, jak se později zjistilo, dva nebo tři spolupracovníci StB. Nás „čistých“ bylo jen několik, např. dr. Motejl, dr. Dítě, dr. Štěpánek – Stome a možná ještě někdo jiný.

Disidenti chodili po různých advokátních poradnách, ale nikdo je nechtěl vzít – všichni se báli, že nedostanou výjezdní doložku, děti na školu atd. Později to bylo snazší. Já jsem kupříkladu jezdil ven za bratrem, kam mě kupodivu i jako obhájce disidentů pouštěli, protože v roce 1981 byly uzavřeny Helsinské dohody, v nichž bylo mj. dojednáno, že blízcí příbuzní exulantů je mohou navštěvovat. StB na mě vedla několik svazků jako na nepřátelskou osobu, z nichž všechny až na jeden byly hned po převratu zničeny. Očekával jsem, že jednou mě na hranicích zadrží, už jen proto, že jsem do auta vždy zamontoval materiály týkající se obhajob disidentů, obžaloby a rozsudky. V Mnichově jsem pak musel nechávat auto zaparkované na druhém konci města, protože agenti StB si zapisovali čísla českých aut, která parkovala poblíž Svobodné Evropy.

K obhajobám disidentů jsem se dostal už jako koncipient, přes JUDr. Cilínka, který je také obhajoval. Jakmile jsem se stal samostatným advokátem, začali chodit za mnou. Musel jsem se snažit, abych neobhajoval najednou více než tři nebo čtyři, abych na sebe zbytečně výrazně neupozorňoval. Celkem jsem měl asi 30 nebo 40 případů, např. Petr Cibulka, Petr Uhl, Jarmila Bělíková, Petr Pospíšil a další. Samozřejmě i takové drobné, jako demonstranti z Václaváku, několik signatářů petice Několik vět, kterou jsem také podepsal. V roce 1989 se lidé díky událostem v zahraničí už přestávali bát a do pádu režimu Několik vět podepsalo asi 40 tisíc lidí.

Byl jste členem vyšetřovací komise k událostem 17. listopadu...

Z titulu mých obhajob a členství ve VONS (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných) mi po revoluci byly nabízeny různé funkce. Byl jsem členem obou parlamentních komisí k 17. listopadu. Ta první byla Komise pro dohled nad vyšetřováním 17. listopadu. Tehdy to vyšetřovala vojenská prokuratura a tato komise, vedená slovenským poslancem Jozefem Stankem, vykonávala dohled nad vyšetřováním, ale neměla žádné pravomoci. Navíc se pak zjistilo, že polovina členů této první komise byli spolupracovníci StB. Přesto její činnost byla důležitá, protože vznikla hned v prosinci 1989, v době, kdy ještě měli estébáci a představitelé bývalého režimu strach, který za rok, za dva ztratili, když viděli, že revoluce je sametová a že se nikomu nic nestane. Rok po první komisi vznikla druhá parlamentní, tentokrát už vyšetřovací komise, kterou vedl Jiří Ruml (otec Jana Rumla), ale měla to v tomto směru těžší, byť měla větší pravomoci.

V té druhé komisi jsem byl pověřen pátráním po Drahomíře Dražské, dívce, která si vymyslela fámu o úmrtí studenta Martina Šmída. Tato komise byla zakrátko pověřena také druhým úkolem, a to zjistit, kteří z poslanců byli spolupracovníky StB. To bylo však vyhrazeno jen těm členům komise, kteří byli poslanci, což já jsem nebyl. Na Velikonoce 1992 pak v parlamentu přečetl JUDr. Toman jména těch spolupracovníků StB, kteří z parlamentu dosud neodstoupili. To byla tenkrát ta aféra s Janem Kavanem, který byl zjištěn jako spolupracovník.

Jak hodnotíte závěry z vyšetřovacích komisí? Byla revoluce spontánní, nebo si myslíte, že mohla být zmanipulovaná a předem připravená, jak se někteří domnívají?

Všechno, co jsem se jako historik i při své praktické činnosti dozvěděl, mě vede k přesvědčení, že to bylo spontánní. Nějaké domluvené předání moci mezi komunisty a Havlem je nesmysl. Jediné, co se dá nazvat jakýmsi předáním moci, bylo, když se Havel sešel s Čalfou, který ale nepředstavoval vedení komunistické strany, a navíc to bylo v době, kdy se o Havlovi jako prezidentovi teprve uvažovalo. Čalfa tehdy pozval Havla na schůzku, kde mu řekl, že je schopen zařídit v parlamentu, aby byl zvolen prezidentem. Socialistický parlament byl tehdy překážkou – Havel jako kandidát tam byl považován za neprůchodného. Říká se, že Čalfa tehdy začal oslovovat Havla „pane prezidente“, což byl psychologický tah, protože Havel byl velice ješitný, a i přesto, že víme z některých dokumentů, že Havel s kandidaturou měl váhat, jeho přáním i snahou bylo, aby se prezidentem stal; to potvrdilo i několik disidentů (např. Pithart a Křižan). Čalfa tehdy splnil svůj slib. Zřejmě komunisty v parlamentu obešel a možná jim sliboval beztrestnost, kterou ale Havel ani slíbit nemohl.

Jak se konstituovala porevoluční kontrarozvědka, kde jste začátkem 90. let pracoval?

V květnu nebo červnu 1990 jsem nastoupil do BIS. Tuto dobu krásně popisuje Jiří Růžek ve své knize V labyrintu zpravodajských služeb. Začátky BIS byly až komické, protože disidenti, kteří byli za komunistů zvyklí vysedávat v hospodách a vyhledávali svobodu a volnost, neměli žádnou disciplínu a většinou neprošli vojnou, protože měli modré knížky, se najednou stali zpravodajskými důstojníky s hodnostmi kapitánů a majorů a samozřejmě dostali pistole. S těmi pistolemi dál chodili do hospod, a ačkoli pro zpravodajské důstojníky platila přísná mlčenlivost, vedli v hospodách dál stejné řeči, jenže tentokrát už jako majoři a kapitáni. Přesto musím říct, že někteří se stali velmi dobrými zpravodajskými důstojníky, protože měli zkušenosti z doby, kdy byli sami špiclováni a sledováni a museli konspirovat.

V BIS se sešly tři naprosto rozdílné skupiny lidí, které spolu těžko mohly spolupracovat. Jednak tam zůstali prověření estébáci, což byli ovšem lidi s odborností, která byla nenahraditelná. Kupříkladu zůstalo celé oddělení sledování, kontraradiorozvědka (odposlechy ambasád) a další. Tihle lidé byli nenahraditelní a nešlo je vyhodit. I v této skupině bylo pár takových, o kterých se vědělo, že byli slušní. Druhá skupina byli reformní komunisté vyhození v roce 1968 z policie nebo z StB. Tihle lidé byli většinou v důchodovém věku a tím, že byli posledních dvacet let mimo službu, jim takříkajíc „ujel vlak“. Snažili se také rychle dohnat prebendy a funkce, o které přišli. Třetí skupina byli disidenti.

V tomto období se navíc neustále střídali ředitelé. O tom hodně rozhodovaly kontakty na různé disidenty, zejména ministry z disentu a projevovala se zde jakási pozitivní forma klientelismu, kde nešlo o peníze, ale o kontakty na spolehlivé lidi. Např. „Dubčekovec“, který se chtěl stát ředitelem inspekce místo mě, mi ty kontakty záviděl, což vedlo k intrikám. Chyběla tedy loajalita některých podřízených a jakási profesionální homogenita.

Kvalita práce se postupně zlepšovala, ale destruktivní bylo, že se jí nedostávalo podpory od nejvyššího politického vedení. Byl jsem někdy v roce 1991 nebo 1992 na poradě s Klausem, který řekl, že zpravodajské služby jsou na nic a že mu stačí CNN. To píše i Růžek ve své knize, že BIS jednou přišla za Klausem jako premiérem s pravidelnou měsíční tajnou svodkou a on ji odmítl číst, dokonce na dokument napsal velkým písmem „Nepřijal“ a pod to se podepsal. Klaus je extrémní případ, ale obecně platí, že se zpravodajským výstupům nedostávalo téměř žádné odezvy ze strany politiků. (Příklady nezájmu o výsledky práce zpravodajských služeb ovšem najdeme i v zahraniční historii – viz třeba útok na Pearl Harbor.)

Z BIS jste odešel do Vězeňské služby. Jaké panovaly poměry ve vězeňství na začátku 90. let a podařilo se situaci nějak zlepšit?

V době, kdy jsem pracoval v BIS, jsem byl zároveň předsedou prověřovací komise ve vězeňství. Prověřovali jsme ředitele, náměstky a vyšší hodnostáře. Ne všichni byli stejně zkompromitovaní, někteří nebyli ani ve straně, jiní třeba ve straně byli, ale nepatřili mezi fanatiky. Z dostupných zbytků materiálů se dalo poznat, zda se dotyčný snažil dělat komunistickou kariéru, nebo byl ve vězeňství proto, aby si vydělal větší peníze – např. vězeňský psycholog měl pětkrát větší plat než psycholog v nemocnici. Byly nastavené limity, kolik lidí můžeme z každé věznice na základě posudků propustit, aby to neohrozilo její fungování. Tehdy nebyl zájem o zaměstnání ve vězeňském sboru – byla svoboda, skoro každý začínal podnikat, nikdo nechtěl do organizace, která měla z dob komunismu tak špatnou pověst. Byl hrozný problém najít náhradu, zejména na místa ředitelů, které jsme vyhodili skoro všechny. Museli jsme také vyhodit všechny členy vnitřní ochrany a vnitřní ochranu jsme zrušili. To byla v podstatě StB ve věznicích, která montovala odposlechy a nasazovala špicly na vězně.

Z pozice předsedy prověrkové komise jsem viděl, v jakém stavu je vězeňství. A protože jsem zároveň viděl situaci v BIS, řekl jsem si, že užitečnější budu ve vězeňství. Vězeňství bylo v té době v katastrofálním stavu. Jednak v technickém smyslu – například na Pankráci chyběla nebo nefungovala většina kamer, výzbroj byla nedostatečná, používaly se nevyhovující vojenské zbraně, naprosto nepoužitelné ve vězeňských podmínkách. Vězeňství bylo v hrozném stavu také z hlediska hygieny a fyzických podmínek. Na malé cele pro pět nebo šest lidí byl turecký záchod bez jakékoli zástěny, např. zuby se čistily nad tím špinavým záchodem, kde tekl pramínek vody. Byl problém sehnat vložky a hygienické prostředky pro ženy. Žena je třeba zvyklá se ráno vykoupat a namalovat, a najednou ji přivedou nevykoupanou a nenalíčenou ve vytahaných hnědých teplácích k obhájci. Taková situace a nedostatek hygieny vůbec je pro ženu něco strašného. To nemluvím o stravě. Psychologický aspekt byl také nevyhovující. Největší problém byl dosáhnout změny vztahu bachařů k vězňům – aby jim vykali a chovali se k nim v rámci možností slušně. Snažili jsme se, aby pouze příslušníci ostrahy byli v uniformě a podléhali vojenskému režimu, zatímco aby všichni ostatní zaměstnanci byli v civilu. Z dřívějška jsme měli zkušenost, že kdo má uniformu, cítí se jako nadčlověk a má tendence se tak i chovat.

Celkem se nám podařilo poměry zlepšit a o to víc mě mrzelo, když se situace po letech začala vracet zpátky. Vězeňství přestalo být středem zájmu a omezily se finance. Obrovským problémem byla nezaměstnanost vězňů. Za komunistů vyráběli ve Valdicích knoflíky nebo navlékali zavírací špendlíky apod., ale po převratu pro ně najednou nebyla práce. Nezaměstnaný vězeň–kriminálník je něco hrozného. Tihle lidi si nevezmou knížku, nedokáží se intelektuálně zabavit a bez činnosti roste napětí. Nakoupily se videorekordéry, aby vězni mohli zabíjet volný čas. Normální lidé to nedokážou pochopit, protože mají pocit, že vězni se jen válí a ještě se koukají na video. Také tam byli tzv. polykači, kteří spolkli třeba lžíci, aby se dostali do civilní nemocnice, a já jsem musel rozhodovat, zda je mají operovat, když byla šance na záchranu života nízká. Často jsem jezdil i na Slovensko, kde byly nakumulované obrovské problémy z doby komunismu. Na Pankráci jsme zase objevili socialistické popraviště, což byla místnost ve sklepě s opadávající vlhkou omítkou, kde byla špinavá oprátka se stopami od krve, odsouzený si musel stoupnout na železné propadlo a vedle v místnosti byl bachař, který zatáhl za páku a poklop se propadl. Byla to malá výška, takže se na odsouzené museli bachaři často pověsit, aby se uškrtili. Za nás už se samozřejmě nepopravovalo, ale vězeňství bylo v příšerném stavu.

Jak z tohoto pohledu hodnotíte amnestii Václava Havla?

Já s Havlovou amnestií souhlasím, a to z jednoho důvodu. Jako obhájce jsem věděl, že prakticky nebylo trestní kauzy, aby se do ní nějaký způsobem nepromítl režim. Pachatelé sexuálních vražd, vražd dětí nebo zneužívání propuštěni pochopitelně nebyli. Ale třeba případ bratranců Barešových byl typický hraniční případ. Unesli autobus s dětmi a na hranicích si chtěli vynutit průjezd na Západ. Generál Šádek tehdy nařídil palbu, ve které byli řidič a jeden z bratranců zastřeleni a několik dětí zraněno. Samozřejmě je pravda, že z dětí se nedělají rukojmí, ale nestalo by se to, kdyby se mohly volně přecházet hranice. Druhý z bratranců byl popraven a případ třetího jsem dostal v 90. letech, když jsem se vrátil k advokacii, a ve spolupráci s VONS jsem se zasadil o jeho propuštění.

První Havlova amnestie se vztahovala na řadu věcí, které do pozdějších amnestií zahrnuty nebyly, a šlo právě o ty případy, kdy se do trestních kauz promítal totalitní režim. Lidé rozkrádali socialistický majetek, protože ho nepovažovali za svůj a měli pocit, že když jim komunisti ukradli majetek, oni si ho v socialistické fabrice vezmou zpět. Dokonce to mnoho z nich považovalo za odboj, což má kořeny už v protektorátu, kde bylo kradení materiálu pokládáno za vysoce odbojovou činnost, která např. zpomalovala zbrojní výrobu, byť přitom lidé třeba získávali také osobní prospěch. Za socialismu se odlišovala krádež a rozkrádání. Když byla věc ve stejné hodnotě ukradena socialistickému podniku místo soukromé osobě, byl za to dvojnásobný trest. Při rozkrádání v hodnotě sto či dvě stě tisíc korun už byly tresty na úrovni vražd.

Byl jste počátkem 90. let členem Klubu angažovaných nestraníků, později jste spoluzakládal DEU, kterou jste ale brzy opustil. Co bylo příčinou Vaší nespokojenosti?

Ty strany jsem opustil, protože trpěly vypjatým černobílým antikomunismem. Věděl jsem, že na to národ nebude slyšet, protože prakticky v každé rodině byl někdo, kdo byl ve straně, ačkoli to nemuseli být žádní přesvědčení straníci. Znal jsem také svazky StB a věděl jsem, jak je to strašně těžké soudit – někdo spolupracoval pod nátlakem, někdo aby se jeho dítě dostalo na školu, někdo jim říkal jen neškodné blbosti atd. Bez znalosti obsahu svazku těžko můžete říct, jestli člověk byl opravdu spolupracovníkem a informace, které dodával StB, někomu ublížily. Znám také případy sabotáže či „švejkování“. Jeden člověk říkal na komunisty to nejhorší a o nekomunistech referoval dobře. Jiný podepsal spolupráci, aby dostal výjezdní doložku a za měsíc emigroval. Kdežto v KAN a DEU zastávali názor, že kdo je jednou v seznamu jako agent, končí. Kvůli tomuto černobílému fanatismu se z KAN stala sekta bez šance na úspěch.

Jaký význam měl podle Vás lustrační zákon? Byla jeho podoba optimální, nebo měl vypadat nějak jinak? Má význam ještě dnes?

Lustrační zákon mohl být lepší, ale stejně je to jeden z nejlepších popřevratových zákonů, který významně pomohl a pomáhá vyrovnat se s minulostí. I dnes má velký význam, jinak nám opět povládnou vyšetřovatelé StB a okresní tajemníci strany, kteří se stále a stále pokoušejí vrátit z bahna totalitní minulosti do naší politiky a veřejného života.

V jednom rozhovoru jste řekl, že u soudů dodnes potkáváte řadu soudců, kteří soudili za komunismu disidenty. Jak hodnotíte změny v justici, podařilo se za 25 let zbavit se komunistického dědictví? Proč se to na začátku 90. let nepodařilo lépe? Bylo to lajdáctví, nebo výměnný obchod typu „něco za něco“ se starým režimem?

VONS po revoluci sestavil seznam 40 soudců, kteří odsuzovali z politických důvodů lidi k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Tehdy jsem byl mluvčím VONS a jednal jsem v této věci s ministrem spravedlnosti Novákem, který se seznamem zásadně nesouhlasil. Dokonce přišel s teorií, že ti soudci, kteří odsoudili disidenty k nepodmíněným trestům, se zachovali statečně, protože je mohl odsoudit jiný soudce, který by jim dal ještě vyšší trest. Klasický argument, že člověk byl u komunistů proto, aby pomáhal lidem a aby se na jeho místo nedostal nějaký grázl. Což byl nesmysl, protože většinu těchto rozsudků nad disidenty dělali trestní náměstci a budovali si tím kariéry. Byli přece i stateční soudci, kteří to odmítli, a to i s vědomím následků a nemožnosti dalšího kariérního postupu. Další argument na obhajobu těchto soudců byl, že po revoluci ve volném čase obětavě vyřizují rehabilitace. Samozřejmě je to absurdní a lze to hodnotit spíš tak, že když se otočil režim, budovali si soudci zadní vrátka. Nakonec na seznamu zůstalo osm úplně nejhorších soudců, např. soudkyně Marcela Horváthová u okresního soudu v Trutnově, která odsoudila Pavla Wonku, přestože už prakticky umíral. Wonka se přihlásil jako nezávislý kandidát do socialistických voleb, za což ho zavřeli, pak mu nařídili ochranný dohled a musel se chodit hlásit, což nedělal, tak ho znovu zavřeli, on tam strašně trpěl a nakonec v cele zemřel. Někteří soudci, asi kolem deseti, dostali strach a radši sami odešli. Chytili vítr a šli do advokacie a na notářství. Např. soudkyně, která soudila Františka Stárka, je dnes jednou z nejbohatších notářek ve Východočeském kraji.

Zákon o soudech a soudcích tehdy dovoloval, aby se na základě seznamu, který jsme sestavili, zahájilo se soudci kárné řízení o vyloučení. Ministr Novák za ODS nám to u pěti nebo šesti nejhorších případů slíbil, ale nakonec k tomu nedošlo ani u jednoho. To byla prvotní příčina toho, že justice neprošla zásadní proměnou a je dnes v situaci, v jaké je. Za komunismu bylo 80 až 90 % soudců ve straně a dnes jsou ti samí díky služebnímu věku u vrchních a nejvyšších soudů. To jsou ty případy, kdy pachatelé komunistických zločinů byli odsouzeni na nižší instanci a vrchní soud to vrátil, např. spor o prokurátora Karla Vaše, který poslal na šibenici generála Heliodora Píku. Tihle soudci tvrdí, že je to promlčené, ačkoli zločiny proti lidskosti se nepromlčují. Dnes třeba když vezmete soudce Nejvyššího soudu, to jsou z 80 % soudci, kteří byli ve straně. Ta parta tam tedy zůstala a šla nahoru díky služebnímu věku. Existuje seznam soudců, kteří byli ve straně, a je dohledatelný, protože Ústavní soud vydal nález, že tento seznam musí být zveřejněn.

Komunistické dědictví spočívalo také v tom, že dlouhou dobu po revoluci přetrvávaly komunistické zákony. Například teprve nedávno došlo ke změně občanského zákoníku. Setrvala komunistická legislativa a duch komunistické doby v justici zůstával, protože mladým soudcům, kteří přišli, se nepodařilo vytrvat a prosadit změny. Naopak justice začala měnit je a mnozí se tomu přizpůsobili. Soudcovská lobby je tak obrovská a silná, že museli kapitulovat, viz také příklad Hany Marvanové z poslední doby. Ale už nejde jen o lobby, nýbrž o mafii.

Co si myslíte o restitucích? Byly spravedlivé a dokázaly napravit aspoň část křivd z minulého režimu?

Myslím, že část křivd byla napravena, ale byly založeny dvě nové. Největší křivda byla, že zákon o vydání židovského majetku, který měl být schválen jako první, byl schválen až jako poslední v roce 1995 a obsahoval ustanovení, že majetek, který byl již privatizován nebo na který byl schválen privatizační projekt, se nevydává. To bylo samozřejmě v době, kdy privatizace už byla v plném běhu. Měl jsem případ člověka, který jako jediný z rodiny přežil holocaust. Žádal o vrácení pozemků, ale noví majitelé je zprivatizovali dříve, než jsme mohli požádat o vydání, a začali je využívat pro své podnikání. V zamítavém rozsudku pak byla věta, že větší křivda by byla odebrat majetky prosperující firmě a že smrt předků v Osvětimi je z dnešního pohledu vzdálená záležitost. Dokonce jsem měl případ, kdy privatizační projekt na majetek židovské rodiny mého klienta vypracoval člověk, jehož otec byl za nacistické okupace arizátorem židovského majetku. Majetek mému klientovi vydán nebyl, a vše se dělo podle zákonů nového demokratického státu.

Druhá nespravedlnost byla, že exulanti měli nárok na restituci, pouze když měli české občanství. Lidé, kteří odešli z ČSR po roce 1948 do USA nebo Kanady, se podle tzv. naturalizačního zákona ještě z první republiky museli nejdříve zříci občanství československého. Majetek byl těm lidem ukraden jako československým občanům a mělo přece stačit, že byli vlastníky.

Třetí nespravedlnost nebyla v zákoně, ale vyplynula cestou faktickou. K restituční žádosti museli lidé obstarat všechny podklady z katastrálních úřadů a finančních referátů, kde se nacházely doklady o zabavení majetku státem. Na těchto úřadech pracovaly ještě v 90. letech komunistické soudružky, protože za komunismu se do takových zaměstnání dostali jen prověření straníci. Ti tyto materiály svévolně likvidovali na žádost známých, kteří měli zájem, aby materiály zmizely. Tím byly některé restituce znemožněny, ale naštěstí ne většina.

Vyjadřoval jste se v tisku, že „se u nás zneužívá institutu vazby jako nátlakového prostředku“ na politiky...

Ano, vazba se zneužívala už za komunistů a přetrvává to dodnes. Zneužívá se nejen na politiky, ale obecně. Musí být podezření, že chcete uprchnout, a ne jen obecné „on by možná uprchl“. Představte si, že se ocitnete v uzavřené místnosti. Máte sice normální záchod, ale nemůžete telefonovat, s nikým se spojit, nemáte počítač, nemůžete komunikovat s nikým známým, ani se svou přítelkyní nebo s rodiči. A začnete dostávat stravu, kterou byste si, i když se to zlepšilo, v restauraci nedali. A sprchovat se budete chodit jednou týdně. To vás úplně degraduje a musíte mít hodně silnou vůli, abyste se nezlomili, a s tím vyšetřovatelé počítají. Oni vás vezmou do vazby a první výslech bude za 14 dnů – mezitím vás nechají „měknout“. Pak řeknou: „Když se přiznáte, tak vás pustíme a budeme vás stíhat na svobodě.“

Řadu lidí před rokem a půl pobouřila bezprecedentní Klausova amnestie, vystupovala proti ní mj. iniciativa Vraťte nám stát.

Kauza Klausovy amnestie je jasná – bylo to zaplacené. Ví to dost lidí a myslí si to kromě mě i řada soudců a státních zástupců. Je to nemravnost non plus ultra, protože lidé, kteří přišli o milionové majetky, byli zbaveni možnosti dosáhnout nápravy a majetek zůstane těm, kteří ho ukradli. To nemá ve světě obdoby a je to šíleně demoralizující pro justici. V souvislosti s amnestií byl dokonce zneužit rozsudek mých klientů bratrů Hartmanových, kdy jim Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku přiřkl odškodnění za příliš dlouhý proces, jenže to byl civilní spor. Evropský soud pro lidská práva nikdy nerozhodl v trestní věci, kde by stanovil hranici délky procesu, kterou by považoval za porušení základních lidských práv. Ale Klaus argumentoval právě tím, že se řídil tímto rozsudkem Evropského soudu. Přitom řada těch obrovských kauz ani nemůže za tu dobu skončit, mimo jiné proto, že sami obvinění mají tendenci věci záměrně protahovat. Takže oficiální důvod amnestie byl podle mého názoru naprosto směšný. Amnestie má v mimořádných případech své odůvodnění, protože zákony nemůžou pamatovat na všechno a jsou situace, kdy je tento institut opodstatněný, ale rozhodně ne Klausovým stylem.

V kauze Mostecké uhelné společnosti jste spolupracoval ve sdružení Veřejnost proti korupci na podání trestního oznámení proti státnímu zastupitelství a ministerstvu financí...

Ano, MUS je krásnou ukázkou toho, jak funguje právní stát – na švýcarském příkladu je vidět, že když se chce, tak to jde. Na pražském státním zastupitelství seděl mafián Grygárek s Rampulou, kteří to házeli do koše. Na Grygárka jsme s VONS poukazovali už po převratu, protože za minulého režimu prováděl výslechy demonstrantů. Upozorňovali jsme, že když právník jednou zradí své právní svědomí, může se to opakovat.


Zdroje a odkazy

Rozhovor pořízen 2.6.2014


Obsah a design © Inventura demokracie 2014~2015