i90

Inventura devadesátek

přejít na obsah

foto: se svolením psp.cz

JUDr. Hana Marvanová, býv. poslankyně, advokátka Hana Marvanová se narodila v roce 1962 v Rýmařově. Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 1988 byla zatčena za účast na demonstraci připomínající okupaci Československa v roce 1968 a v roce 1989 byla odsouzena k podmíněnému trestu deseti měsíců odnětí svobody. Patřila mezi zakladatele Občanského fóra. V únoru 1990 se stala poslankyní České národní rady. Po rozpadu OF přešla do Občanské demokratické strany, za níž byla v roce 1992 opětovně zvolena do České národní rady. Poslankyní byla až do roku 1998. Po skandálech s financováním ODS spoluzaložila Unii Svobody, později se stala předsedkyní této strany a v roce 2002 byla opět zvolena poslankyní. Po roce však rezignovala. Po odchodu z politiky se věnovala advokacii a angažovala se v iniciativách Veřejnost proti korupci a Vraťte nám stát!. V roce 2014 byla několik měsíců 1. náměstkyní ministryně spravedlnosti Heleny Válkové.

Už během studia na právnické fakultě jste se pohybovala v disentu. Jaké jsou Vaše vzpomínky na tu dobu v souvislosti s pozdějším výrokem Tomáše Ježka, že na transformaci se měli podílet spíše právníci než ekonomové, ale role ekonomů byla dána tím, že byli režimem méně decimováni?

Já jsem ze severní Moravy, takže jsem nebyla v Praze, kde byla větší informovanost mezi mladšími lidmi. Přišla jsem na právnickou fakultu a skoro nic jsem nevěděla. Až v průběhu studia jsem začala poslouchat Hlas Ameriky a dozvěděla jsem se o tom, že jsou političtí vězni. Během studia nám bylo kladeno na srdce, že je to politická škola, a já jsem se tomu divila. Každá učebnice měla kapitolu o deformaci legislativy v krizových letech 1968–69. Teprve tehdy jsem zjišťovala, že to odporuje mému smýšlení. Začala jsem ty věci studovat a dostala jsem se k lidem, kteří šířili neoficiálně literaturu, hudební pásky apod.

Václav Benda v roce 1988 prohlásil, že si není jistý, zda je naše společnost připravená na přechod k jinému režimu. Bylo to zrovna v době demonstrací, na jedné z nichž jste byla zatčená. Uměla jste si představit, že až vyjdete z vazby, bude zde vládnout jiný režim?

Zatčená jsem byla s kolegou v říjnu 1988, do května 1989 jsme byli ve vazbě. Propuštěni jsme byli, až když odvolací soud potvrdil desetiměsíční podmínku.

Trvalo to celý můj dosavadní život, nedovedla jsem si tedy představit změnu celého systému, že by se otevřely hranice, byly by svobodné volby, že by se propustili političtí vězni.

Jaké byly poměry ve vazbě? Jak se k Vám chovali, když jste tam byla z politických důvodů?

Každému bych přála, aby si to na omezenou dobu vyzkoušel. To je svět sám pro sebe. Nešlo o zdravotní, hygienické a životní podmínky, ale o to, že nemůžete žít život, jaký žijí lidé venku. Týden tam není nic, ale měsíc je jako věčnost.

Nechovali se ke mně nijak hrozně nebo hůř než k ostatním. Jste ale v takové potupné situaci a nevíte, jestli tam budete půl roku nebo rok, dva roky... Když se s tím člověk srovná, najde si štěstí v sobě, jde to zvládnout. Pak se vlastně osvobodí, protože není závislý na vnějších podmínkách. Já jsem si tam četla. Měla jsem pocit, že to má smysl. Když jste v takové situaci a máte pocit, že to má smysl, tak má ještě větší smysl váš život. Když se s tím člověk vyrovná, je to velice přínosné, protože nejste závislí na penězích, na postavení ani na druhých lidech. To platí, pokud to trvá únosnou dobu. Když to ale trvá roky, mění to člověka. Můžete mít navíc problematické spoluvězně. Je těžké se udržovat, člověk se nemůže rozvíjet kvůli nedostatku intelektuálních podnětů.

Brala jste možnost zatčení za účast na demonstraci jako určité přípustné riziko?

Já jsem s tím počítala. Mezi lidmi kolovala různá poučení, jak se chovat v případě zadržení. Věděli jsme, že to může nastat. Zároveň fungovala solidarita – pokud někoho zatkli, ostatní podnikali všechny akce na jeho podporu. Společnost za veselejší současnost pořádala běhy ulicí Politických vězňů. Motto bylo: „Dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás“. Když jsem tam šla po propuštění, vítala mě Bára Štěpánová a říkala mi: „Ještě před týdnem jsme běželi za tebe a teď běžíš ty za jiné“. Ráda na tu dobu vzpomínám. To riziko bylo tehdy vyváženo solidaritou společenství lidí, kteří uvažují podobně.

V té době jste byla poměrně mladá. Jak se na to dívali Vaši rodiče?

My jsme to měli prodiskutované, rodina mě v tom podporovala. Neříkám, že byli nadšení, ale byli srovnáni s tím, že to může nastat. Těžko by se to dělalo rodině navzdory.

Byla jste ve vyšetřovací komisi pro vyšetření událostí 17. listopadu...

Ne, nebyla jsem v komisi pro vyšetření událostí 17. 11. 1989, ale v komisi pro vyšetření smrti Pavla Wonky, což byl politický vězeň, který zemřel ve vězení v roce 1988. Komise byla ustavena v únoru nebo březnu 1990 a fungovala dva roky. Vyšetřovali jsme, za jakých okolností zemřel ve vězení, a dospěli jsme k závěrům, které se promítly do podaných trestních oznámení. Ta bohužel poté nepadla na úrodnou půdu, nebylo zahájeno stíhání osob, které jsme označili za viníky.

Souvisí tato Vaše zkušenost s tím, co jste později prosazovala v rámci iniciativy Vraťte nám stát!, tedy účast občanů ve vyšetřovacích komisích Poslanecké sněmovny?

Ano. Kromě účasti v té vyšetřovací komisi jsem se podílela také na novelizaci jednacího řádu České národní rady hned po roce 1990, aby vyšetřovací komise měly potřebné pravomoci a také aby tam byli i odborníci a osobnosti z vnějšku. Logicky, když se něco týká významného veřejného zájmu, musí v té komisi zasedat lidé mimo politické strany, kterých se daný problém může týkat.

Kdysi to tak tedy bylo, ale v průběhu 90. let byl změněn jednací řád a do těch komisí už nemohli být nominováni lidé, kteří nebyli poslanci.

Nedávno byla zřízena vyšetřovací komise k Opencard. Mají vůbec tyto komise, obsazené politiky, smysl?

Mají, ale mnohdy ty výstupy nejsou nic moc. Jakmile se to týká politiků, tak tam dosadí lidi, kteří nemají bytostný zájem to vyšetřit, ale spíše to tam dohodnout mezi sebou. Rozhodně ten problém neobnaží, nepojmenují.

Byla jste poslankyní od roku 1990 do roku 1998. Zajímá nás Vaše zkušenost se schvalováním zákonů týkajících se privatizace.

Já jsem byla v České národní radě, ale většina těch věcí se schvalovala ve Federálním shromáždění. My jsme je dostávali pouze k připomínkování. Co si vzpomínám, nehlasovala jsem téměř pro žádný z těch zákonů předkládaných na začátku 90. let (obchodní zákoník atd.). Ne že bych je považovala za úplně špatné, ale měla jsem pocit, že jsou šité horkou jehlou. Tehdy jsem zastávala názor, že se mají převzít fungující modely ze zahraničí (např. z Belgie, Rakouska či Německa). Navíc to na koleně dělali lidé, kteří do poslední chvíle psali socialistické právo, a já jsem nevěřila, že to udělají dobře.

Po rozdělení Občanského fóra jste se stala členkou ODS. Takže když říkáte, že jste nehlasovala pro ty klíčové zákony, musela jste hlasovat jinak, než Vaši kolegové...

Tehdy to bylo jiné. Měli jsme volnost hlasování, celý klub nehlasoval stejně. Bylo to i ve stanovách, na kterých jsem se podílela. Poslanec měl pouze povinnost to ostatním oznámit. Jednotné hlasování bylo zcela výjimečné. My jsme zastávali názor, že svoboda poslance hlasovat odlišně je jako kanárek v kotelně, který může být sám, ale upozorní, že je něco špatně.

Václav Klaus s námi měl problémy. Někdy přišel na klub a neprošel mu vládní návrh. Hlasovala jsem např. proti kampeličkám. I mě jako nepodnikatele napadalo asi pět způsobů, jak by se daly peníze vyvést, takže mi bylo jasné, že v tom návrhu bude asi hodně mezer. Tak jsem na výboru odůvodnila své hlasování. Většina klubu ODS hlasovala pro, ale část proti. Nebylo to jako teď.

A kdy se to změnilo?

Myslím, že hlavně v době opoziční smlouvy, po tzv. sarajevském atentátu. Poměry se měnily už předtím, právě „Sarajevem“ vyústily konflikty uvnitř pravicové koalice. My jsme požadovali regulaci investičních fondů, zřízení Komise pro cenné papíry atd. Absence těchto předpisů měla za následek ty miliardové dluhy. Do doby opoziční smlouvy ale byla při hlasování velká svoboda.

Při rozhovoru k 15. výročí sarajevského atentátu jste se zmínila, že už v letech 1992–1996 se objevovaly problémy s finanční situací bank, kterým se dalo předejít. Co se tedy podcenilo?

Nebyl regulován trh s cennými papíry, byly zde stovky investičních fondů, které nikdo nekontroloval. Především Tomáš Ježek tlačil na zřízení Komise pro cenné papíry. Později po sarajevském atentátu byla zřízena a trh se vyčistil.

Část bank byla privatizována, ale běželo to dál, jako kdyby byly státní. Manažeři půjčovali peníze zřejmě za nějaké výhody a ty peníze se nevracely. Navíc se banky účastnily podivných podnikatelských aktivit. Banky se tunelovaly a souviselo to s odkládáním jejich privatizace, aby se nadále chovaly stejně. Vyústilo to v to, že až za opoziční smlouvy Zemanova vláda privatizovala banky, ovšem dluhy v řádu asi 500 miliard Kč byly převedeny do Konsolidační agentury. Ty jsme zaplatili všichni; od dlužníků se to většinou nevymáhalo.

Já jsem právník, a dokud nezačaly banky krachovat, tak jsem o problémech nevěděla. To byla ekonomická záležitost a já jsem se necítila povolána kritizovat ekonomickou transformaci z tohoto pohledu. Až když banky krachovaly a jednali jsme o tom na výkonných radách, začala jsem pochybovat, zda ekonomové a vládní špičky ODS vůbec vědí, co dělají. Pak jsem patřila k těm, kteří trvali na tom, že se to musí řešit. To vyvolávalo napětí a rozkol v ODS a v koalici.

Byl v tom úmysl, amatérismus, nebo obojí?

Kombinace obojího. Trefně o těch počátcích vypráví film Příběh kmotra natočený podle knížky Jaroslava Kmenty. On tam popisuje, jak kmotři využívali různých skulin, dílem na to sami působili, protože byli v kontaktu s lidmi na rozhodujících místech, a dílem to byl skutečně amatérismus. Vliv měl i organizovaný zločin, viz lehké topné oleje. Nechala jsem si vyprávět od Jany Lorencové, jak dlouho trvalo, než se zaplnila mezera v zákoně, která umožňovala tyto podvody, a očividně to nebylo tak dlouho jen kvůli amatérismu...

Říkáte, že opoziční smlouva bránila svobodě v politice. Jak jinak byste tu dobu ještě charakterizovala?

Jako dobu nastolení politického obchodu. Ne že by se ty obchody předtím neděly, ale nebyly pravidlem. Dobře se to dá ukázat na příkladu voleb mediálních rad. Já jsem byla v mediální komisi a měla jsem silný názor, že základem demokracie jsou svobodná média, zejména veřejnoprávní. To byl můj první střet s Václavem Klausem, protože on chtěl státní média, aby to měla politická reprezentace pod kontrolou. Podle mě to naopak nesmí mít politici pod kontrolou. Měla jsem na to vliv a v komisi jsme se snažili, aby se tam dostávaly skutečně nezávislé osobnosti. Pak přišla opoziční smlouva, já jsem odešla ze sněmovny a začali to řešit jiní poslanci. A tehdy vznikl systém volby mediálních rad podle politického klíče. Návrhy sice přicházejí od občanských sdružení, ale ve skutečnosti je to rozparcelováno podle poměrného zastoupení. To by mělo význam u orgánu sněmovny, ale u orgánů veřejnosti, kterými jsou i mediální rady, politický klíč být nesmí. Předtím to byla doba politické soutěže a pak politického obchodu.

Ta situace ohledně volby mediálních rad podle Vás přetrvává? Pokud ano, jak se projevuje např. ve vysílání ČT?

Ano, pokud vím, děje se to dál. Myslím si, že není normální, když je ředitel televize v kontaktu s vlivnými politiky nebo když si najímá lobbyistickou agenturu, aby politiky ovlivnila při volbě.

Myslíte si, že opoziční smlouva byla jen dohoda Václava Klause a Miloše Zemana, nebo že tam byl ještě jiný spouštěč?

Působily tam vlivné skupiny a ekonomické zájmy za Klausem a Zemanem. Pro ty skupiny je výhodné, pokud se vlády příliš nestřídají. Mají pak jistotu, stabilitu, předvídatelnost – a prostor pro korupci.

Unie Svobody vyrostla na étosu čistoty jako opozice vůči černému kontu ODS. Jak se tam dostali lidé jako Pavel Němec nebo Karel Kühnl?

Pavel Němec je takový náš hřích. Čím významnější je strana, tím větší je podíl těch, kteří ji používají jen jako výtah k moci. Ani já jsem to na Pavlu Němcovi včas nepoznala.

Kdyby Vám někdo v roce 1995, kdy jste začínala možná tušit, že něco není v pořádku, řekl, že Václav Klaus vyhlásí v roce 2013 amnestii, věřila byste tomu?

Ne, to bych nevěřila. Já bych si myslela, že demokratický politik nemůže tohle nikdy udělat. Ještě rok nebo měsíc před tím bych si to myslela. Podle mě popřel všechno, co říkal. Já jsem také spoluzakládala ODS, to je v rozporu se všemi programy. On nepřijatelným způsobem pošlapal něco, co po něm mohlo zůstat. To je bezprecedentní, nenajdete to v žádné jiné zemi s výjimkou nějakých jihoamerických despocií. V kapitalismu musí lidé vidět, že se podniká poctivě. Kapitalismus není džungle, to je řád a pravidla. On nám vždy doporučoval, jaké myslitele máme číst, abychom se vzdělávali. Já jsem to četla a amnestie je opravdu v rozporu s principy pravicové politiky. Klaus tím popřel všechno a jen on ví, proč to udělal.

Zdroje

Rozhovor pořízen 8.4.2014

přejít na obsah