| i90 | Inventura |
|
 foto: archiv Respektu |
Jaroslav Spurný, novinář Jaroslav Spurný se narodil roku 1955 v Praze. Po odchodu ze střední školy pracoval jako dělník, hlídač parkoviště apod. V osmdesátých letech podepsal Chartu 77 a podílel se na vydávání samizdatového tisku (Revolver revue, Lidové noviny ad.). V roce 1990 spoluzakládal týdeník Respekt, kde pracuje dosud jako investigativní novinář. Za svou práci již obdržel několik novinářských cen. |
Je o Vás známo, že jste nedokončil střední školu, jelikož jste napsal vedení protestní dopis. Jaký byl konkrétní důvod? Vnímáte to s odstupem času spíš jako pubertální vzpouru, nebo byste se dnes rozhodl stejně?
Já jsem měl dva bonusy. První byl čistě osobní, a to ten, že jsem studoval střední školu, která mě nebavila. Dělal jsem strojní průmyslovku v Břeclavi, aniž bych tušil, jak stroje fungují. Můj otec byl strojař a ode mě se čekalo, že půjdu v jeho šlépějích. Druhým štěstím byl ředitel té školy, který byl dosazen v roce 1971, rok po mém nástupu. Tehdy byly ještě trochu cítit dozvuky Pražského jara a škola byla ještě relativně otevřená. Nový ředitel byl ale plukovník armády, který předtím učil na vojenské akademii a musel odejít z důvodů, které bychom dnes asi nazvali harašením. Byl to kovaný komunista, jehož postoje přímo vybízely ke vzpouře. Četl jsem spousty knih, poslouchal jsem rock a jazz, mé oblékání nebylo zrovna formální a nechal jsem si narůst delší vlasy – a to všechno pro něj bylo znakem kapitalistického úpadku. Hlavně mi však někdy ve čtvrtém ročníku došlo, že pokud tu školu dokončím, bude ta má vzpoura formální. Už tehdy jsem ještě s jedním spolužákem patřil mezi největší okresní „odbojáře“, byť to s politikou nemělo mnoho společného. Uvědomil jsem si, že nechci být jako ostatní – udělat maturitu a pak jít na vysokou, na kterou jsem měl kádrové předpoklady zásluhou svého otce – komunisty. V roce 1974 – těsně před maturitou – jsem proto oznámil, že školu na rok přerušuji. Přestěhoval jsem se do Brna, kde jsem se časem seznámil s komunitou lidí, kteří s režimem nebyli úplně zadobře. Bytí v té relativně svobodné komunitě mě dovedlo k definitivnímu poznání, že nechci mít se socialistickou společností nic společného.
Za rok jsem se na školu vrátil, narostly mi za tu dobu docela dlouhé vlasy a ředitele málem kleplo, když mě viděl. Okamžitě mě poslal se ostříhat a dal mi několik podmínek, za kterých mě vezme na školu zpět. Já jsem se toho chytil a na protest jsem oznámil, že ze školy odcházím. On to po mně chtěl písemně, tak jsem celkem spontánně vzal papír a napsal jsem na něj, že odcházím ze školy, protože porušuje základní lidská práva. Od té chvíle mi bylo jasné, že jsem vybočil na furt. A samozřejmě, rozhodl bych se stejně dnes jako tehdy. Je spousta podstatnějších věcí, než formální vzdělání a titul před jménem. A co mě naučil život mimo establishment, je hodně cenné vzdělání.
Jak toto rozhodnutí ovlivnilo Váš další život?
Zůstal jsem v Břeclavi v bytě se dvěma spolubydlícími. Za pár týdnů u nás estébáci provedli razii – prostě jsme byli taková podezřelá buňka – a všichni jsme to odnesli, protože jsme střídali práce a v té době jsme zrovna nepracovali, což byl samozřejmě paragraf příživnictví. Byl jsem odsouzen k šesti měsícům podmíněně se zkušební dobou dva roky. Soud to byl tragikomický. Měl jsem dobře připravenou obhajobu, ale rozsudek byl napsaný dopředu, takže jsem se ani neodvolával.
V červenci 1976 mě zavřeli, údajně na udání rodičů nějakého kluka. Chvíli předtím zavřeli v Praze Plastiky, se kterými jsem se absolutně neznal, ale pravděpodobně už jsem patřil do podobné sorty „podezřelých týpků“. Estébáci to samozřejmě s Plastiky spojili, což mi bylo jasné už u výslechů, kam mi nosili jejich fotky a ptali se, koho znám a s kým jsem se potkával. Obvinili mě z vymyšleného pašování drog a zavřeli mě do vězení. Dokonce si našli svědka a údajně měla být v Břeclavi mrtvá schránka, ve které jsem měl drogy vyzvedávat. Potom změnili obvinění na těžké ublížení na zdraví, což byl také naprostý výmysl. Nakonec to museli uznat a asi po šesti měsících mě propustili. S tímhle cejchem se už dalo žít jen mimo oficiální struktury.
Jaké byly koncem sedmdesátých let poměry ve vězení? A jak tato zkušenost ovlivnila Váš další život?
Seděl jsem ve vazbě v Brně-Bohunicích. Ta věznice vypadá dnes uvnitř úplně stejně jako tehdy. Jediný rozdíl je, že tehdy mohli do cely dát pět lidí, zatímco dnes nanejvýš čtyři. Bachaři občas dělali „šťáry“ a občas na mě řvali, ale nikdy mě nezbili. Protože jsme byli na cele dva, kdo měli obvinění z těžkého ublížení na zdraví, tak nás měli za nějaké siláky a dali k nám na celu třeba mladého Roma, že je moc divoký, tak abychom ho zkrotili. Bylo mu patnáct a neuměl číst ani psát, tak jsme ho „krotili“ tím, že jsme ho učili číst a psát. Krátce jsme měli na cele ještě jednoho patnáctiletého spoluvězně, který se tam dostal za to, že přivázal ke stromu jiného kluka, který osahával jeho třináctiletou sestru a on po něm chtěl, aby to přiznal. Dětská hra, ale skončila jeho uvězněním, protože otec toho druhého kluka byl vlivný komunista.
Když mě propustili, byl jsem bez šance. O emigraci jsem neuvažoval, protože jsem měl přese všechno Československo rád. Střídal jsem různá zaměstnání v různých městech, ale dost jsem byl i bez práce, což byl trestný čin. Když vznikla Charta 77, chtěl jsem ji podepsat hned v roce 1977, ale neznal jsem nikoho, komu bych mohl svůj podpis odevzdat. Nakonec to trvalo několik let a můj dopis s podpisem se k nim dostal až v roce 1983, kdy už jsem byl ženatý, měl jsem dvě děti a manželka na tom byla podobně jako já. Bydlel jsem ve Zlíně, kde byla poměrně slušná disidentská komunita a dělaly se tam celkem smysluplné věci.
V roce 1984 jsme se přestěhovali do Prahy a pak přišel rok 1989. S Jáchymem Topolem a s Ivanem Lamperem jsme začali dělat kulturní časopis Revolver Revue, resp. oni začali a já jsem se k nim připojil po několika měsících. Od roku 1985 se vydalo asi 12 nebo 13 čísel; u mě se v letech 1988 a 1989 také tiskly samizdatové Lidové noviny. Měli jsme takovou dohodu, že nebudu chodit na rizikové akce, protože jsem měl doma velkou kopírku, a co šlo, tisklo se tajně u mě doma. Aby mě takříkajíc nevybrali, snažil jsem se těm různým setkáním co nejvíce vyhýbat. Když už jsem na demonstraci šel, snažil jsem se nebudit příliš pozornost.
Přesto jste brzy po revoluci v rámci vlastní novinářské činnosti pronikl k samotnému revolučnímu jádru...
Den po vzniku OF v listopadu 1989 vzniklo Nezávislé tiskové středisko, které začalo vydávat Informační servis, což byl předchůdce Respektu. Dělali to hlavně lidi kolem Revolver revue. První den se tisklo 200 výtisků ještě na cyklostylu, druhý den se nám podařilo 1000, třetí den jsme pronikli do tiskárny a do konce roku 1989 jsme měli náklad asi 120 000. Rozdávalo se to zdarma. Ještě před listopadem 1989 jsme začali vydávat konkurenci Lidovek – to se jmenovalo Sport, – ale vydala se jen čtyři čísla. Jednalo se o politologický časopis s jakoby konspirativním názvem. Takže když přišel rok 1990, už jsme měli ponětí, co dělat. Zvenku navíc přijížděli emigranti, kteří s sebou přiváželi moderní techniku, počítače atd. Nezávislé tiskové středisko bylo minimálně dva měsíce mediálním centrem revoluce, kam chodili pro informace zahraniční novináři, skrze které jsme získávali další kontakty. Jelo to samo. Měli jsme štěstí.
Jak úspěšná byla sametová revoluce v novinářské oblasti? Jak se podařilo novinářům vypořádat se s novou realitou? Jaká část z nich to zvládla a jaká ne?
Taková ta samizdatová obec se soustředila hodně kolem Respektu. Nejsem si vědom toho, že jiní lidé, kteří předtím již něco vydávali, by zakládali po revoluci nějaké časopisy nebo noviny, možná později, a to často poté, co odešli z Respektu.
Byly tři kategorie novinářů. Jednou jsme byli my, kteří jsme se věnovali vydávání samizdatu. Druhou kategorii tvořili předlistopadoví novináři. Drtivá většina z nich se nenaučila psát, protože byli schopni dělat jen to, co se po nich požadovalo – napřed to, co od nich požadovali komunisti, a pak to, co si mysleli, že od nich chce nový režim. Nikdy nešli do hloubky a psali velmi povrchní články. Třetí skupinou byli mladí lidé kolem dvaceti, kteří přišli do médií bez jakýchkoli zkušeností. Nebyli ničím zatížení, ale museli se toho hodně učit. Ze začátku tam bylo jen nadšení, ale ti lidé intuitivně cítili, co nová novinařina potřebuje.
Na začátku 90. let jsem byl na krátké stáži v Dánsku, kde jsem viděl fungování tamějších deníků, ale bylo mi to k ničemu, protože oni už byli někde úplně jinde. My jsme si museli projít těmi stavy nadšení, jisté deziluze a následného pochopení toho, že svět nevnímají všichni stejně jako my, že každý chce něco jiného a že na tom nemusí být nutně něco špatného a že samozřejmě – a to jsme pochopili až později – velká část lidí, kteří dokázali být úspěšní za komunismu, bude úspěšná i v novém režimu. Myslím si, že zhruba do roku 1993 v Česku neexistovala skutečná kritická a otevřená žurnalistika. Byly výjimky, ale ne moc.
Společným jmenovatelem tedy byl nedostatek kritického myšlení?
Aniž bych nás chtěl omlouvat, tohle bylo logické. To bylo nadšení z nového. Vím, že lidé, kteří se třeba vraceli zvenku, to museli vidět, ale já jsem si to plně uvědomil, až když jsem se později v devadesátých letech setkával s novináři z Balkánu, kteří sem jezdili na stáže. V nich jsem viděl sám sebe z počátku devadesátých let. Respekt měl obrovskou výhodu, že na rozdíl od ostatních médií v redakci už od začátku existovala takzvaná vnitřní opozice, kdy se o každém článku debatovalo. To bylo skvělé a plně se to projevilo v roce 1993, který se stal jakýmsi zlomem v médiích celkově.
V jakém smyslu?
Média začala věci analyzovat. Uvědomili jsme si, že kritika věcí, které budujeme, je nesmírně důležitou součástí demokracie. Taky jsme začali vnímat, co je to akciová společnost, jak funguje trh, banky, sociální sektor. To byl svět, kterému jsme hned po listopadu nerozuměli. Nebylo možné naučit se to tak, že pojedeme ven a podíváme se, jak to dělají v Německu nebo Holandsku. Museli jsme to poznat na vlastní kůži.
Jan Ruml, který byl také z novinářského prostředí, se zmiňoval, že na začátku 90. let byla nezvykle velká důvěra a blízkost mezi novináři a politiky...
Jan Ruml byl prvním šéfredaktorem Respektu, spolu s Ivanem Lamperem. Krátce na to odešel na ministerstvo vnitra. Což byla výhoda pro mě, protože jsem tam tím pádem měl otevřené dveře. Spousta zaměstnanců ministerstva přesluhovala z minulého režimu, takoví ti poslušní sluhové, ale stýkal jsem se tam například i s jedním estébákem, který Janu Rumlovi otevíral oči. Jmenoval se Jan Bělíček a předtím dělal poradce Alojzi Lorencovi, poslednímu náčelníkovi StB. Z jeho povídání o době minulé, ale i o té současné, jsem toho hodně pochopil.
Tehdy měli opravdu novináři a politici k sobě navzájem blízko. Vzpomínám, jak na mě byl v roce 1991 Honza Ruml naštvaný za jeden článek, který z dnešního pohledu v podstatě nemá s kritikou nic společného. Část disidentů tehdy ze začátku možná měla pocit, že bychom se měli vzájemně podporovat, ať jsme novináři nebo politiky. Než nám došlo, že každý máme svou roli, trochu to trvalo.
A jaké byly faktory, které ke změně vzájemného přístupu přispěly?
Ta změna prostě musela přijít, když novináři dělali svou práci dobře. Což doufám, že my v Respektu ano. Jednou z otázek, které jste mi předem zaslali, je, zda tunelování bank a firem bylo předem připravené a jestli zákony byly schválně zdržovány, aby tomu nemohly zabránit, příp. přímo koncipovány tak, aby se mohlo krást. Ne, určitě ne. Až v jisté fázi, někdy v roce 1994, už bylo relativně dost informací a rozkrádání se dalo zastavit nebo hodně omezit, jenže se z toho sypalo tolik peněz, že na zastavení těchto dějů už nikdo vlivný neměl sílu.
V ten rok jsem psal článek o Kreditní a průmyslové bance, nad níž byla vyhlášena nucená správa. Chvíli jsem musel studovat, co to je nucená správa. Média tehdy pořád psala, jak je to vůči majiteli nespravedlivé, a on pořádal tiskovky, jak je likvidován. Tak jsem si s ním dal schůzku a požádal ho, aby mi ukázal, jak to funguje. Vytáhl z tašky portfolio úvěrů u své banky a mě v ten okamžik obešla hrůza prozření. Ten chlapík založil banku, která neměla žádné klienty. Měla jednoho vkladatele, ale prakticky veškeré peníze získala na mezibankovním trhu. ČNB jí půjčila 700 milionů, Komerční banka, IPB a další jí také půjčily, tak získala celkem asi 3 miliardy korun a ty okamžitě rozpůjčovala. Většinu z toho společnostem, které založil majitel banky a peníze nevracely. Část peněz půjčil majitel politických stranám – podělil lidovce, ODA i ODS, takže s nimi byl zadobře. Na schůzce mi ukázal, komu co dluží, a já jsem tehdy udělal něco neetického – část těch papírů jsem mu ukradl. Byl obklopen svými „gorilami“, ale jak v tom měl na hospodském stole zmatek, tak jsem ty papíry zamíchal, vytáhl nějaké své papíry a stáhl část těch jeho k sobě. Večer jsem to v klidu prostudoval a zjistil jsem, že to je obrovský průšvih. Editor článku mi položil otázku, kdo zaplatí to, co se z firem do banky nevracelo. Řešili jsme to asi dva dny a nepřišli jsme na to. Dnes už víme, že to zaplatila Česká konsolidační agentura, tedy potažmo stát a daňoví poplatníci. Zároveň jsme si tehdy uvědomili míru nebezpečí tohoto systému. Teprve před šesti lety byl ten člověk odsouzen, na pět let. To jsem byl pyšný, protože na první straně trestního spisu byl můj článek. Na základě papírů, ke kterým jsem se dostal, jsem popsal, jak celý mechanismus funguje.
A jaká na ten článek byla odezva po jeho vydání?
Odezva na článek tehdy nebyla žádná, ani ze strany samotného majitele banky, Antonína Moravce. Jediná odezva byla paradoxně od tehdejšího vrchního státního zástupce Libora Grygárka – na základě mého článku zahájil trestní stíhání, které po 14 letech vedlo k Moravcovu odsouzení. V letech 1993–94 jsem s Liborem Grygárkem poměrně často mluvil, a i když už tehdy měl samozřejmě stinné stránky, na reformu justice měl velmi zdravé názory.
Nemám právní vzdělání a v roce 1990 jsem nevěděl o právu nic. Ale pochopil jsem, jak by mělo fungovat, díky třem momentům: musel jsem se učit, poměrně dobře jsem se znal s Otakarem Motejlem, který byl v právech mým učitelem a mentorem, a sledoval jsem americký seriál Právo a pořádek, který byl na konci osmdesátých let velmi věrný co do zprostředkování obrazu procesu vyšetřování, žaloby a soudu. Hodně ale také šlo o intuici a smysl pro spravedlnost. A na základě toho všeho jsem byl schopný debaty s fundovaným právníkem, jako byl Grygárek, ale nejen on. On měl opravdu reformní názory, které ale nikdy potom neaplikoval. Když jsem se později dozvěděl o jeho minulosti v komunismu, tak mne to docela šokovalo.
Mnoho zpovídaných pamětníků se shoduje, že na začátku těch transformačních procesů dokázal málokdo domyslet jejich důsledky a že celá privatizace nebyla plánována ekonomy a politiky, kteří o reformách rozhodovali. Od jistého momentu ale muselo být všem jasné, že ten nastavený systém pomáhá evidentním podvodníkům a chrání je. Kdy nastal tento přelom, kdy si to lidé uvědomili?
Nejpozději v roce 1995 museli všichni vědět, že s transformací je něco špatně. Tehdy začaly krachovat banky, které rozpůjčovaly peníze a neměly dostatečné rezervy. V ten okamžik na ně byla vyhlášena nucená správa a většinou se zjistilo, že jsou vybrakované. Krachovaly zadlužené státní firmy i ty firmy, které patřily bankám.
Myslím si, že to nebyl Klausův úmysl. Musíme se vrátit do roku 1991, kdy Klaus dal politický pokyn Josefu Tošovskému v ČNB, aby vydal co nejvíc licencí nově vznikajícím bankám. A ČNB rozdala 67 licencí, jestli se dobře pamatuji. Tehdy stačilo mít snad padesát milionů, aby člověk založil banku, což nebylo moc peněz, protože vám to půjčila jakákoliv jiná banka. V roce 1991 si často banku troufl založit buď ten, kdo přeceňoval svoje schopnosti, nebo ten, kdo věděl, že z ní vytáhne peníze.
Většina malých bank zkrachovala mezi lety 1995 a 1998. Ale v roce 1995 začalo být zřejmé, že problémy budou mít i tzv. velké kamenné banky, IPB, ČSOB, Komerční banka a Česká spořitelna. Bylo jasné, že mají špatné úvěry. Hodně článků o tom napsal Respekt. Jako první jsme se pustili do Motoinvestu Pavla Tykače, což byla vytunelovaná Plzeňská banka a další. V tu dobu museli ekonomové i politici vědět, že ten systém není zdravý. Kolega Honza Macháček o tom už tehdy dokázal zasvěceně psát, ale nikdo na to moc nereagoval. Tedy nikdo z těch, kdo to mohl zastavit.
Třeba IPB byl neskutečný propletenec Chemapolu, společností podnikatele Charouze a dalších, kde se vzájemně přeprodávaly akcie banky a dalších subjektů. Bylo zjevné, že je to špatně. A v tu dobu už s tím politici měli něco dělat. Zdá se, že nedělali nic proto, že v tom měli své zájmy. Vláda i opozice to musely vědět. Věděli jsme to i my, novináři. A samozřejmě se vědělo i o řešení – dalo se to zastavit tím, že se ty banky zavřou nebo průhledně prodají.
Dalším problémem byla kuponová privatizace…
To ale nebyl problém sám o sobě, jak říká dnes Miloš Zeman. Nápad rozdat akcie lidem, ať si zahrají tu hru na akcionáře, považuji za skvělý. Problém byl, že stát do té hry pustil banky. Největší průšvih byl, že banky si mohly založit vlastní kuponové fondy. Přes ně pak vlastnily spoustu podniků, které žily na dluhy, projídaly svou podstatu, protože lidi v jejich vedení často neuměli hospodařit. A asi byly i částečně rozkradené. To všechno banky financovaly. Ten poměr, co bylo prohospodařeno a co rozkradeno, už nedokáže dnes říct nikdo. Každopádně oficiálně jde o celkovou částku asi 300 miliard korun. Šílené peníze – za ně bychom mohli mít nejlepší školství a vědecký výzkum v Evropě a ještě by zbylo na rozjezd důchodové reformy.
A taky do toho přišel Viktor Kožený, který tomu rozuměl, viděl, jak peníze z kuponové privatizace leží na chodníku, a založil si Harvardské fondy. A jeho příklad následovali další. Lidi, kteří neměli zájem spravovat fondy, do nichž vložili svůj majetek v podobě privatizačních kuponů obyčejní lidé. Bylo tu hodně majitelů fondů, kteří asi dopředu věděli, že tyto obyčejné lidi okradou.
A proč se nic nezačalo vyšetřovat už tehdy, když se o tom v podstatě všeobecně vědělo?
Samozřejmě se mluvilo o tom, že banka poskytne jakýkoliv úvěr a že daný úředník to podepíše za 10 % ceny úvěru, který dostane jako úplatek. To se ale nikomu nepodařilo prokázat. Policie na to neměla lidi. Tu slavnou Kreditní a průmyslovou banku vyšetřoval zprvu policista, jehož největší případ byl z roku 1989, kdy vyšetřoval rozkradení salámů v masokombinátu Písnice za 200 tisíc korun. Dobří policisté pracovali na mafiích, ale na bílé límečky se nikdo z detektivů moc nesoustředil. Možná to neuměli vyšetřit.
Investigativní novinařina jako taková v té době neexistovala. Jaroslav Kmenta teprve „vznikal“ a Sabina Slonková začala být skutečně investigativní až na přelomu tisíciletí. Investigaci dělali spíš lidi, kteří se zabývali tajnými službami, estébáky a rozkrýváním tohoto systému. Takoví novináři ale velmi rychle mizeli v různých PR společnostech, tam byly daleko lepší platy, a nastupovali pořád noví, kteří se to teprve učili. Ta doba nebyla úplně nakloněna odhalování problémů.
Takže si myslíte, že v dané konstelaci byly všechny krachy a podvody nevyhnutelné?
Ke krachu bank muselo dojít. Ty banky se kryly navzájem. Z KB například zmizelo 80 miliard. Něco se utratilo, ale moc se toho rozkradlo. Pamatuji si, jak jsem s Martinem Dejdarem řešil, že dostal od KB půjčku 100 milionů na film, který ale nikdy nebyl natočen a ty peníze se nevrátily. Netvrdím, že Dejdar to ukradl, třeba skutečně něco zaplatil, měl tam nějakou produkční společnost. Takových případů tam byla strašná spousta. Sto milionů tehdy málem ani nestálo za to, abych po tom pátral. Problémů bylo tolik, že se důležitá témata přecházela, nebyl čas.
Banky byly mou specializací, ale dělal jsem i ruské mafiány v Česku, tajné služby, armádu a její zakázky a další záležitosti. Tehdy neexistovaly žádné občanské spolky, které by se tím zabývaly, takže jsem si musel všechno oběhat a vypátrat sám. Oproti tomu když jsem psal před dvěma lety něco o předražených dálnicích, na internetu mi vyjelo několik analýz několika nevládek. Teď je podstatně víc lidí, kteří to řeší, Rekonstrukce státu je toho dobrou ukázkou. Tehdy to nebylo a někdy jsem měl pocit, že jsem v tom úplně sám. Když jsem přišel s nějakými dotazy do parlamentu, tak mne vyhodili s otázkou, co chci, zda snad udělali něco protizákonného? To bylo ještě za opoziční smlouvy. Dnes už si to žádný poslanec nedovolí říct – ano, umí mlžit a utéct, ale že by vás poslali někam, to ne.
Když se poprvé privatizoval Unipetrol, v roce 2001, jak jej koupil a nezaplatil Andrej Babiš, tak jsem pátral, co to je Agrofert. V tu dobu se o něm nic nevědělo. Babiš nejprve tvrdil, že většinovým majitelem jsou nějací Švýcaři. Já jsem zjistil, že to jsou jeho spolužáci z gymnázia v Ženevě, kteří nemají na takovou transakci peníze. Potom začal tvrdit, že většinovým majitelem je švýcarská společnost Ameropa, která mi to ale popřela. Tak si to představte, stát za opoziční smlouvy a premiéra Miloše Zemana privatizoval strategický podnik za 13 miliard korun a ani nevěděl komu. Tvrdili, že Babišovi, ale když chtěl další premiér Špidla od Babiše doložit, kdo je majitelem Agrofertu, tak toho rok nebyl schopen a nakonec ani nezaplatil.
Jaké skupiny lidí podle Vás stály za celým tím schématem s krachy bank?
Nevěřím na konspirační teorie. Je mi jasné, že spousta lidí, kteří prošli komunistickými podniky zahraničního obchodu, používala metody, které znali z 80. let – korupci, klientelistické vazby, manipulaci. Ale, že by to někdo řídil a ovládal? Ne. Byly tu skupiny větších či menších tunelářů, podobné metody vyvádění peněz do vlastní kapsy, ale bosse to nemělo.
Jakou roli podle Vás sehrála IPB na politické scéně 90. let? Dalo by se říci, že pomohla ODS a ČSSD k moci?
Vedení IPB mělo zpočátku blízko k ČSSD, dozorčí rada zase k ODS. Byl tam Charouz a pletl se do toho Chemapol. ODS od ní ve skutečnosti žádné peníze nedostala. Dluh, který pak ODS musela splácet, byl převzatý IPB od toho slavného Moravce ze zkrachovalé KPB. Půjčka pro ČSSD byla také zanedbatelná. Klíč nebyl v přímých půjčkách stranám, ale v úvěrech poskytovaných firmám. Přitom nešlo rozklíčovat, které podniky patřily pod jakého „kmotra“. Navíc lidé v regionech se báli mluvit. Z těch firem pak chodily peníze na kampaně politických stran. Mnoho věcí by se dalo dohledat přes Konsolidační agenturu, jenže ta skončila už před lety a k jejím materiálům se nedá moc dostat.
BIS dlouhodobě upozorňuje na aktivitu ruských zpravodajských služeb v ČR, což je oblast, o kterou se také zajímáte. Jaké poznatky máte v tomto směru?
Na začátku devadesátých let Jan Ruml s Jánem Langošem měli strach především z Rusů. Potřebovali nastavit tajné služby tak, aby Rusové nemohli dovnitř, ale postavit takovou službu nejde. Rusové umí infiltrovat i CIA, ale dělají to tak, že si najdou lidi, kteří už tam jsou.
Rozpustit StB bylo nutné, ne kvůli tomu, že ti lidé byli zlí, což byli, ale kvůli tomu, že nikdo nevěděl, jak hluboce byla ta služba propojena s KGB. A to nevíme dodnes. O pár nitkách víme z vyprávění některých lidí, ale co skutečně v Československu řídila KGB, to nevíme. Je pravda, že všichni pamětníci, kteří byli v StB a měli možnosti něco poznat, říkali, že pokud tu byla nějaká významná akce, tak se vždy děla s vědomím, nebo dokonce pod řízením KGB.
Teprve koncem devadesátých let jsme pochopili, že ruské tajné služby sem pronikají úplně jiným způsobem a nějakou BIS moc neřeší. Ruští zpravodajci si uvědomili, že důležitý je byznys. Začala tu vznikat spousta malých podniků se zřejmými či utajenými ruskými vlastníky, podezřelými týpky často, kteří mohli mít napojení na ruské tajné služby. Ale i velký Gazprom se sem snažil roky proniknout. Ono je to samozřejmě všude ve světě, ale v Rusku jsou ty firmy obzvlášť spjaté s tajnými službami a politickou mocí. A v tom je zakopaný pes. Nějakou dobu nás ani nenapadlo, že to tady takto vznikalo, i když se vědělo, že tajné služby všude na světě nepracují jen tak, že někam pošlou nějakého agenta.
Úplně prvním jejich pokusem, jak to tady ovlivnit, byl podle mého názoru vznik Prognostického ústavu v osmdesátých letech. Je to spekulace postavená na dvou skutečnostech. První je, že neexistuje žádný dokument z tohoto ústavu, který by se zachoval. Všechno bylo skartováno. A druhá je, že jej založili Andropov se Štrougalem, přičemž Štrougal byl otcem moderní StB a Andropov byl šéfem KGB. A tihle dva chlápci nevytvořili Prognostický ústav jen tak, aby přicházel s reformami. Ústav nevykazoval žádnou činnost vhodnou pro komunistickou stranu. Pracoval na myšlenkách o reformách komunistického hospodářství a zároveň přitáhl celkem slušné ekonomy. A když máte pod kontrolou slušné ekonomy, máte pod kontrolou ekonomiku státu. Tím naznačuji konspirační teorii, že z Prognostického ústavu vyšla spousta ekonomů, kteří po roce 1990 ovlivňovali stát. Ale nevěřím, že by je v tu dobu ještě ovlivňovala KGB. Ale Prognostický ústav byl zřízen s nějakým záměrem – kéž bych uměl odhalit s jakým.
S jasnějším záměrem vznikaly v Česku ruské společnosti. To už jsme schopni rozklíčovat. Například dostavba Temelína. Mnoho lidí má strach, že když to postaví Rusové, tak tu budou mít příliš velký energetický vliv. Ovšem Rusové mají zájem postavit Temelín nejen kvůli energetickému vlivu, ale i kvůli té spoustě věcí, které se na stavbu a Temelín nabalí, jako třeba rozvodné sítě, a které pak už budou pod kontrolou ruských společností. To je ilustrace ruského přístupu.
Rusové tu mají politické zájmy a uvědomují si, že přes komunistickou stranu je neprosadí. Takže hledají úplně jiné cesty. Jestli jede Zeman během svého nepolitického období na kongres na Rhodos, který pořádá někdo, kdo je blízkým přítelem Putina, a ta společnost, která to pořádá, má v dozorčí radě samé kágébáky, tak je jasné, kdo to ve skutečnosti pořádá. To je ruská specialita – pořádat kongresy, zakládat různé spolky na „ochranu míru a evropské civilizace“, které jsou pod vlivem jejich tajných služeb. Podobně to podle mne dělají i v Česku a je k tomu spousta indicií. A jak vidíte, Zeman tam jel i jako prezident. To je už hodně velký průšvih. Nejen čistě politický, ale co když na něj z dřívějších návštěv mají kompromitující materiály?
Když jsem pracoval v devadesátých letech na případu KPB, zjistil jsem, že Antonín Moravec se kamarádí se Zdeňkem Zbytkem. Dnes Zbytka všichni znají jako blízkého člověka Miloše Zemana, ale začínal s Moravcem a ten koupil bývalý vojenský prostor Ralsko a chtěl v něm postavit velké cargo letiště. A já dodnes nevím, jestli byl Zbytek napojený na ruské tajné služby. A co znamenal projekt toho letiště, které mělo být nákladním přepravním centrem. Rusům by se takové letiště v Česku hodilo.
Ruská tajná služba se na přelomu 80. a 90. let spojila s ruskými mafiemi, to je poměrně známá věc. Ty mafie za socialismu nebyly nic moc, byly to takové sídlištní gangy. Ale na začátku 90. let posílily. Poměrně dost těchto sídlištních rváčů začalo operovat v USA, Británii a prát tam špinavé peníze – a že jich v Rusku po divoké privatizaci v devadesátých letech muselo být. A ty mafie operovaly i v Česku. Dvě vlivné ruské mafie. Vlastnily restauraci U Holubů na Smíchově a tam se občas objevili i čeští politici. Stačilo tam dát odposlouchávací zařízení a poslouchat, co si povídají. Fakt počítali, že by se Česko mohlo stát sférou jejich vlivu, ekonomického i zločineckého. Naštěstí tu vznikl policejní Útvar pro odhalování organizovaného zločinu a ten je dokázal s jistou pomocí FBI z Česka dostat. Šéf jedné z těch mafií – tuším, že si říkala solomonská – byl Seva Mogilevič. Specialista na praní špinavých peněz. Jednu dobu jeden z nejhledanějších lidí na listině FBI. Nakonec se dostal do křížku s Putinem kvůli ropě a dnes je v nějakém z ruských vězení, pokud vím.
Nebo ruský dluh. Z doby totality nám Rusko dlužilo víc než 100 miliard korun. A premiér Miloš Zeman se v roce 2001 rozhodl, že ten dluh, který vlastnil český stát, prodá soukromé firmě. Ve světě nebývalá věc. Tak ho prodal velmi podivné české společnosti Falcon. Rusové na splacení toho dluhu uvolnili 53 miliard korun, do Česka se dostalo 17 miliard. Co se stalo s tím rozdílem? Do celé akce byli zapojeni bílí koně ze Švýcarska, lidi nějak napojení na ruské tajné služby, podezřelí izraelští prostředníci. No, na závěr stačí říct jedno, ve světě byla výtěžnost podobných dluhů až sedmdesát procent. Proč šla Zemanova vláda do tak šíleného projektu? Trocha trpělivosti a spolupráce s mezinárodními institucemi a místo sedmnácti jsme mohli mít v Česku třeba šedesát pět miliard korun. A to jsme teprve na přelomu tisíciletí a v další historii bychom se dostali k veřejným zakázkám. Tak o tom si povíme za deset let.
Rozhovor pořízen 8. 7. 2014.
Zdroje k životopisu: Wikipedie, Respekt.cz.
 přejít |