| i90 | Inventura |
|
 foto: wikipedia od “Pavel Hrdlička” |
RNDr. Alexandr Vondra, politik Alexandr Vondra (1961) vystudoval geografii na Univerzitě Karlově, později pracoval v Náprstkově muzeu, jako topič, programátor aj. Vydával Revolver revue. V roce 1989 se stal mluvčím Charty 77, podílel se na petici Několik vět a na založení Občanského fóra. Před revolucí byl krátce vězněn. V devadesátých letech zastával řadu funkcí jako zahraničně-politický poradce prezidenta, náměstek ministra zahraničních věcí, velvyslanec v USA. Později se stal ministrem zahraničních věcí (2006-2007), místopředsedou vlády (2007-2009), ministrem obrany (2010-2012). V letech 2006 až 2010 byl zvolen jako senátor ODS. |
V letech 1990 až 1992 jste byl poradcem prezidenta Havla pro zahraniční politiku. Jak jste se vyprofiloval zrovna na expertízu v zahraniční politice?
Já jsem s Havlem velmi úzce spolupracoval už v rámci Charty 77 a samizdatu. V osmdesátých letech jsem byl redaktorem Revolver Revue a často jsem po něm chtěl, aby nám psal autorské texty. Potom někdy v roce 1987 začala v Chartě diskuse o tom, že by se měla více otevřít mladým a mimopražským. Protože já jsem byl ta mladší generace a zajímal jsem se o veřejné záležitosti nejen doma, ale i ve světě, lidé jako Ivan Lamper a Jáchym Topol, kteří byli orientováni spíš novinářsky a literárně, mě doporučili, takže jsem se začal angažovat v Chartě. Roku 1988 jsem zastupoval tehdejšího mluvčího Charty Stanislava Devátého, kterého často blokovala StB, takže se z tehdejšího Gottwaldova do Prahy několikrát ani nedostal. V roce 1989 jsem se stal mluvčím Charty a byl jsem jedním z těch, kdo svolávali demonstrace na přelomu let 1988 a 89.
Po palachiádě jsem byl vězněný. Na jaře jsme dávali s Václavem Havlem a Jiřím Křižanem dohromady petici Několik vět a zase jsme za to někteří byli stíhaní; někomu dokonce změnili podmínku na trest nepodmíněný, což byl i můj případ. Propuštěn jsem byl 10. listopadu 1989.
Když jsme v Činoherním klubu zakládali Občanské fórum, byl jsem mezi těmi převážně mladšími, kteří chtěli, aby Havel kandidoval na prezidenta. Někteří starší, více doleva orientovaní, spekulovali o Dubčekovi, což nám připadalo jako tragický návrat do minulosti. Hodně jsme usilovali o to, aby se k této výzvě Havel postavil čelem, a zároveň jsme se studenty a s uměleckou sférou objížděli republiku a agitovali za Havla, kterého lidé znali většinou tak maximálně z vysílaček. Po zvolení Havla prezidentem jsem měl v plánu odejít do nějakých nezávislých novin, ale on si chtěl své nejbližší okolí vzít s sebou na Hrad. To samozřejmě nešlo odmítnout. Tehdy nebyly na trhu a už vůbec ne v okruhu Václava Havla nebo opozice celkově politologové apod., to se vůbec nestudovalo. Práva se sice studovala, ale byla to jedna z nejbolševičtějších škol. Agendu jsme si rozdělili nakonec celkem jednoduše – já jsem si vzal zahraničí, protože jsem uměl trochu anglicky díky tomu, že jsem v disentu fungoval jako jeden z nárazníků, na který se obraceli západní novináři. Navíc jsem měl vystudovaný zeměpis a zahraniční věci mě vždy zajímaly. V podstatě na mě ta agenda spadla přirozenou cestou a začal jsem působit jako poradce pro zahraniční záležitosti.
Zmínil jste se o kontaktech se zahraničními novináři – od jaké doby to probíhalo?
Měl jsem samozřejmě kontakty z opozice. Protikomunistická opozice se vyznačovala tím, že nás byla opravdu hrstka, zejména v Československu. Abychom přežili, museli jsme jednak držet pospolu – to bylo to chartovní společenství, kde lidé politicky různých názorů museli být schopni domluvit se aspoň na určitém lidskoprávním minimu, – a jednak jsme si museli hledat oporu, spolupráci a vazby v zahraničí. Spolupracovali jsme zejména s Poláky, kteří pro nás byli velkými vzory, protože v Polsku byla množina lidí, kteří se uměli postavit režimu, daleko širší. Tam byla opozice opravdu širokospektrální a tvořili ji nejen intelektuálové, ale také dělníci a další profese. Spolupracovali jsme se Solidaritou, založili jsme Československo-polskou solidaritu, v rámci které jsme se scházeli na hranicích, ale organizovali jsme třeba i pašování materiálu, knih a tiskového zařízení přes hory. Z doby strávené v opozici jsem měl kromě Polska kontakty i v Maďarsku a ve Východním Německu. S perestrojkou se také začala hodně uvolňovat atmosféra v pobaltských zemích. Díky tomu se mi podařilo v roce 1987 navštívit Litvu; pak už mi sebrali cestovní pas. Znal jsem lidi jako Adama Michnika v Polsku nebo Györgye Konráda v Maďarsku a zkoušeli jsme některé věci dělat společně, protože pak měly větší váhu a větší sílu.
Druhá skupina kontaktů se vázala k Chartě. Západní země byly nějakým způsobem zavázány sledovat, do jaké míry signatářské země dodržují, k čemu se zavázaly v Závěrečném aktu KBSE (dnes OBSE – pozn. red.), tudíž s námi diplomati těch odvážnějších zemí pravidelně komunikovali, ptali se na naše názory a žádali od nás informace. V druhé polovině 80. let se pak stále víc západních politiků při svých návštěvách Prahy setkávalo s opozicí a lidskoprávními aktivisty, což patřilo k dobrému bontonu, jakkoli se nejednalo o žádnou oficiální uznanou opozici. Já jsem se díky tomu už tehdy setkal i s několika ministry zahraničí – dodnes se například kamarádím s bývalým dánským ministrem Uffem Ellemannem-Jensenem.
Poslední skupinou kontaktů byli novináři, kteří o dění v Československu reportovali. Tím, jak zde postupně docházelo ke společenskému kvasu, kdy začalo stále víc lidí projevovat svůj nesouhlas a pořádaly se demonstrace, jich sem začalo jezdit čím dál tím víc, protože to pro ně začalo být zajímavé. Samozřejmě i oni se s námi scházeli, chtěli informace, ptali se nás na naše názory. Měl jsem tedy určitou síť kontaktů, ale měřeno dnešními svobodnými poměry se to samozřejmě nedá srovnat. Na Západ jsem se dostal poprvé až s prezidentem republiky 2. ledna 1990, kdy Václav Havel letěl na svou první zahraniční cestu do Německa.
Docházelo na základě těchto kontaktů z osmdesátých let po revoluci k jejich prohlubování a budování aliancí?
Po revoluci bylo nejdůležitější nejprve rozbít struktury, které omezovaly naši svobodu a nezávislost a které nás stále přičleňovaly k sovětské sféře vlivu, takže prvním úkolem nebylo budovat aliance. Tím bylo dostat odsud ruská vojska, získat z Kremlu jasné vyjádření o neplatnosti Brežněvovy doktríny (možnost intervence v zemích východního bloku v případě jejich odvratu od socialismu – pozn. red.) a usekat pouta, která svazovala svobodu a nezávislost této země. Ruku v ruce s tím se nesla druhá fáze, jejímž úkolem bylo ukotvit Československo a následně Českou republiku v prostoru západní civilizace. Když jsme vypracovávali první koncepce zahraničněpolitického a bezpečnostního směřování země, objevila se úvaha, že jako malá či střední země potřebujeme mít ve světě stabilní oporu. Stejně jako stůl, který aby byl stabilní, potřebuje minimálně tři nohy, budovalo se nové ukotvení našeho státu na třech pilířích: atlantickém, evropském a regionálním, přičemž zde šlo zejména o dosažení historického porozumění s Německem a prohloubení spolupráce s Polskem jako klíčovou zemí na ose mezi Západem a Východem.
Havlova cesta od USA, návštěva Bushe staršího 17. listopadu 1990 v Praze, postupné přesvědčování zejména Američanů, jejichž slovo bylo rozhodující, aby se Severoatlantická aliance otevřela novým členům, což trvalo minimálně pět let usilovné práce, to byly klíčové milníky našeho nově budovaného vztahu s USA. Druhá, evropská větev našeho mezinárodního ukotvení se točila především okolo snahy otevřít tehdy ještě Evropská společenství novým členům. Česká republika se už při svém vzniku zavázala, že bude usilovat o členství v EU. Pokud jde o spolupráci se sousedy, náš vztah s Polskem do značné míry určovala situace v Rusku – když se přiostřovalo v Rusku, okamžitě jsme se spojovali s Poláky, např. když došlo v Moskvě k puči v létě 1991, ale i v letech 1993–94, kdy jsme potřebovali od Jelcina získat prohlášení, že nemá námitek proti rozšiřování aliance. Budování vazby s Německem bylo asi nejdelší a nejsložitější, protože Dienstbierova první velká smlouva z roku 1992 nevyřešila všechny problémy. Po volbách 1992 jsem přešel z funkce Havlova poradce do funkce prvního náměstka ministra zahraničí Josefa Zieleniece a jednou z věcí, které jsem se v nové funkci věnoval, byla právě česko-německá deklarace. V letech 1994 – 1997 jsme dávali dohromady společné prohlášení, které pak schválily parlamenty obou zemí a dodnes je základním kamenem vzájemného vztahu našich zemí. Byla to sice náročná práce, ale podařilo se nám dosáhnout určitého modelu vzájemných vztahů a dohody, že je potřeba vzájemně se snášet a spolupracovat a minulost tomu nesmí být na překážku. Myslím si, že období, kdy se z mezinárodněpolitického pohledu podařilo dosáhnout stavu jakési rovnováhy, trvalo v podstatě deset let – až do roku 1999, kdy se formálně rozšířilo NATO. Pokud jde o EU, náš vstup se v té době teprve připravoval, ale členství v NATO procesu našeho přijetí do EU zásadně napomohlo.
Přestože říkáte, že zahraniční politika je dlouhodobá záležitost, první měsíce po revoluci se vyznačovaly jakousi euforií, kdy se vytvářela nová vize našeho směřování, která vycházela především z pocitu nutnosti odstranit omezení naší suverenity. Nicméně cesta na Západ nebyla vždy jednoznačně přijímanou vizí. Určitou dobu po pádu komunismu například panovala představa, že by se měla zrušit jak Varšavská smlouva, tak Severoatlantická aliance. Jaké argumenty a faktory nakonec přispěly k tomu, že se tato pozice změnila?
Tento názor se začal měnit velmi rychle. Stal se z toho takový mýtus, jako by tam tehdy panoval nějaký zásadní rozpor. K objasnění toho postoje je nutné vrátit se do poloviny osmdesátých let, k práci tehdejší československé opozice, kde se uvažovalo, jak dosáhnout příznivějšího mezinárodního uspořádání, aby mohlo dojít k větší emancipaci jak v československé společnosti, tak ve střední a východní Evropě vůbec. Já jsem stejně jako Václav Havel a Václav Benda nikdy nepřijímal tezi, že Amerika a Sovětský svaz jedno jsou. Byly samozřejmě diametrálně odlišné. Naším hlavním zájmem nicméně tehdy bylo dostat rychle sovětské okupanty pryč z Československa, ale pro většinu lidí bylo nepředstavitelné, že se to dá rychle uskutečnit. Zaznívaly různé návrhy, např. Pražská výzva z poloviny osmdesátých let, která za první krok ke znovusjednocení kontinentu považovala sjednocení Německa a zároveň volala po odzbrojení. Vedle toho probíhala i komunikace se západním mírovým hnutím, které hledalo ve východním bloku spojence. Ten dialog byl velmi živý, sám Havel o tom napsal esej Anatomie jedné zdrženlivosti, kde objasňoval, proč nelze jednoduše přijmout tezi, že za všechno mohou zbraně a že odzbrojení přinese ráj na zemi.
Možná také hrálo roli to, že i v roce 1989 si pořád šlo jen těžko představit, že za deset let budeme vstupovat do Severoatlantické aliance. Česká společnost byla tehdy silně indoktrinovaná obrazem NATO jako nepřítele, což servírovala oficiální média. Bylo zajímavé pozorovat Poláky, kteří v těchto záležitostech měli vždy poměrně jasno, ale dokud neměli na stole dohodu o odsunu sovětských vojsk z Polska a z východního Německa, protože odtud přecházeli vojáci přes polské teritorium, nevystupovali premiér ani ministr zahraničí s žádnými dramatickými prohlášeními o tom, jak vidí Polsko v NATO. Z druhé strany bylo evidentní, že nemůžeme žít v iluzorním pocitu, že nám nic nehrozí.
Havel měl v březnu 1991 jako první politik ze střední a východní Evropy projev v centrále NATO, kde už nemluvil o žádném rušení aliance, ale naopak o tom, že NATO by se mělo otevírat. To bylo v době, kdy už bylo jasné, že v řádu několika měsíců dojde ke zrušení Varšavské smlouvy. Myslím si, že Hrad spolu s několika osobnostmi z tehdejšího Meziparlamentního klubu demokratické pravice, kam patřili např. Pavel Bratinka nebo Daniel Kroupa, začali vidět potřebu bušit alianci na dveře. Velkým impulsem k tomu byl moskevský puč v srpnu 1991. Byli jsme spolu s Poláky a Maďary možná velcí idealisté v tom smyslu, že jsme žádali, co se v dané situaci zdálo nemožné. Shoda panovala na nutnosti odsunu sovětských vojsk, ale odlišnosti se – především v prvním roce po revoluci – objevovaly v otázce, jak důrazně jít cestou otevírání západních institucí. Pokud by to bylo např. na Jaroslavu Šedivém, který je rodem politický realista, je otázkou, jestli by se NATO vůbec otevřelo. Jaroslav Šedivý a do jisté míry i Jiří Dienstbier byli hodně orientováni frankofonně a měli tendenci spolupracovat s Francií na projektu Konfederace, se kterým přišel François Mitterrand. My jsme v tom viděli ambice starých evropských mocností a jejich snahu začít znovu rozdávat karty a vyhánět Američany z Evropy, což se nám moc nelíbilo, protože americká přítomnost na kontinentě pro nás byla zárukou, že nebude docházet k oživování expanze z Východu. Tyto debaty se ale odehrávaly spíše v zákulisí; veřejně mezi elitou, která tehdy rozhodovala o zahraničněpolitickém směřování státu, nedocházelo k žádnému sporu. Myslím si, že se nám celkem rychle podařilo politické elity přesvědčit k větší razanci a ofenzivnější politice v tomto smyslu. S národem to samozřejmě trvalo o něco déle, protože vysoká míra indoktrinace, tíhnutí k ruskému slavjanofilství či středoevropské zápecnictví zde byly poměrně silné a přetrvávají dodnes.
Měli jste nějakou strategii, jak obyvatelstvo přesvědčit, že tato snaha o integraci země do západních struktur je opodstatněná a správná?
Tehdy nebyla doba, kdy vše řídily PR agentury. Hodně záviselo na politicích a já si myslím, že česká společnost měla štěstí, že tehdy měla dva muže, kteří sice mezi sebou měli velmi komplikovaný vztah a dodnes veřejnost značně rozdělují, ale zásluha Václava Havla i Václava Klause je v tomto ohledu veliká. Na jedné straně stál Havel, který zdůrazňoval hodnoty jako svoboda a demokracie, které je třeba hájit a neustále o ně usilovat. To byl kazatel, pro skeptický český národ nesmírně potřebná, i když ne vždy populární role, a to nejen dovnitř společnosti, nýbrž i navenek, protože naše úsilí by nebylo nic platné, kdyby nenašlo odezvu i na Západě. Havel tomu, co říkal, svým osobním příběhem dával kredibilitu. On byl ochotný za svoje názory a hodnoty jít i do kriminálu. Klaus těmto snahám v počátečním období dával nezbytný drive na západ, který byl velmi důležitý, protože nejaktivnější část společnosti, která nesla étos transformace, tomu uvěřila a pustila se do práce. Myslím si, že těmto dvěma se podařilo strhnout tu tvůrčí část – zhruba třetinu – společnosti, což bylo naprosto zásadní. Druhá třetina se nějak sveze, takže i pokud se to té poslední nelíbí, neumí tomu zabránit.
Havel zůstal až do konce svého života jasně vyprofilovaným příznivcem orientace na Západ, zatímco o Václavu Klausovi se to říci nedá. Čím si vysvětlujete Klausův posun v této otázce?
Je pravda, že Klaus rané a střední doby je něco jiného než Klaus doby pozdní. Příčinu bych viděl ve dvou aspektech: Klaus zakládal ODS jako liberálně-konzervativní stranu a postavil se do čela tohoto ideologického proudu v naší politice. Dobře si vzpomínám, že v začátcích byl více liberální než konzervativní. Jak to bývá, čím víc člověk stárne, tím se stává konzervativnějším. Pokud dnes u Klause zůstává ten liberální pohled, tak spíše v libertariánském smyslu. Nemyslím si však, že pouze přirozený posun v přemýšlení člověka by odůvodňoval Klausovy postoje v zahraničněpolitických otázkách v posledních letech. Tam podle mě hraje roli druhá věc, a to vývoj v EU. Když jsme posílali do EU přihlášku, chtěli jsme být v prostoru volného pohybu zboží, služeb, lidí a kapitálu. Evropská integrace se od té doby velmi posunula, až k dnešní bankovní unii a snahám o tvrdou koordinaci hospodářských politik a harmonizaci daní, což má do určité míry naopak potenciál volnou soutěž omezovat. Faktem je, že kvůli tomuto posunu k – řekl bych – větší míře socialismu či dirigismu na jedné straně a na druhé straně k vedení často nesmyslných svatých válek proti globálnímu oteplování a zároveň maximalizování dobra pro různé skupiny, např. sňatky homosexuálů atd., se dostáváme do situace, ve které normální konzervativní politik začíná mít problém, a pokud se přihlásí do diskuse, je v ní často ostrakizován nebo je z ní přímo vylučován jako někdo, kdo má předpotopní názory. V tomhle Klausovi rozumím, ale kde tomu přestávám rozumět, je to, čeho jsme svědky poslední rok a k čemuž už byly náznaky řekněme posledních pět let, kdy se konsolidované Rusko pod vedením Vladimira Putina snaží pasovat do role spasitele konzervativních hodnot a vytvářet „svaté“ aliance s frustrovanou evropskou pravicí, aby nás zachránilo před evropským socialismem. Myslím si, že tento zápas musíme svést my tady na Západě a ne si volat na pomoc Rusko, nebo se o Rusko dokonce znovu opírat.
Až do nedávna byl nezpochybnitelným pilířem české zahraniční politiky důraz na lidská práva. Tento koncept se v posledních letech drolí pod tíhou výroků o boji ekonomické diplomacie a lidských práv či důrazu na širší pojetí lidských práv. Jak vlastně krystalizovala lidskoprávní linie české zahraniční politiky?
V počátku bylo nejen přesvědčení, ale hlavně osobní zkušenost, že určitá základní lidská práva jsou univerzální, nezcizitelná, a pokud jsou někde ignorována nebo porušována, solidarita ze zahraničí je velice důležitá. Pro nás v době komunistického útlaku znamenala podpora ze zahraničí větší bezpečnost. Komunisté si po helsinských konferencích už nemohli dovolit to, co si dovolili v 50. letech, kdy likvidovali lidi. V 70. a 80. letech pak až na výjimky už nešlo o život. Etické principy a snaha pomoc vrátit ostatním ve chvíli, kdy se mezinárodní situace pro nás vyvinula příznivě, nám velely nestavět se zády k tomu, co se děje v Rusku, v Číně, na Kubě nebo v Barmě. Samozřejmě jsme byli také realisté a uvědomovali jsme si, že není možné dosáhnout všeho hned a že je také potřeba si vybírat. Myslím si, že se nám řadu věcí podařilo ovlivnit, např. dnešní vývoj v Barmě má možná počátky v momentě, kdy Václav Havel navrhoval Su Ťij na Nobelovu cenu míru. Tehdy v roce 1991 to bylo vlastně jedinkrát, kdy ji mohl dostat on sám, ale svou podporou zapříčinil, že ji dostala ona.
Snaha nemusí vždy přinést okamžité výsledky, ale byla důležitá v tom, že nás nějakým způsobem etablovala ve skupině západních zemí takové té lepší ligy, pokud jde o lidskoprávní rozměr, spolu s Holandskem, Norskem či Švédskem. Nebylo to nic, co by zde bylo většinově mohutně podporované, ať už politickým establishmentem nebo národem; spíše se jednalo o úsilí pár lidí a několika neziskových organizací, nicméně ostatní to tolerovali a respektovali z toho důvodu, že to dávalo České republice určité renomé, kterého je škoda se vzdávat. Kdykoli se objevila debata na toto téma, v posledku se vždy podařilo tento specifický kolorit české zahraniční politiky udržet, minimálně dvacet let určitě. Samozřejmě se negativně projevila ekonomická krize na Západě v kombinaci s orientací našeho státu na export. Proto jsme také vždy podporovali nejen lidská práva, ale také svobodný obchod, a to i za vlády levice. Když se v letech 2008–10 propadly západní trhy, politický establishment se začínal dostávat pod tlak různých byznysových lobby. Bylo to v době, kdy Čína, Rusko a Indie razantně rostly a naše firmy byly nuceny hledat si nové trhy. Samozřejmě není tajemství, že tyto státy jsou společnostmi, kde je řízení tužší a míra svobody menší. Proto byla jakákoli lidskoprávní politika vnímána přáteli byznysu jako ohrožování jejich zájmů. Taková diskuse je podle mě legitimní, nicméně považuji za chybu, jakým způsobem se toho zhostila poslední vláda premiéra Sobotky, protože si myslím, že cesta podlézavosti, kdy se dopředu zavazuji, co všechno už nikdy neudělám, vede k tomu, že přestáváme být zajímavým a důstojným partnerem. Zajímavým partnerem jsme pro diktátora právě tehdy, když neví, co uděláme, ne když mu to předem řekneme. Toto považuji za taktickou chybu, nehledě na to, že se tím stírá značka, která nám dávala určitý kredit. Je to v podstatě poplivání dobrého trademarku.
Jak se nastavovala lidskoprávní linie zahraniční politiky prakticky?
Vláda podporovala finančně různé nevládní organizace jak doma, tak v zahraničí. Byla doba, kdy například na Kubě pomáhali sami diplomaté. Samozřejmě když se jedná o diplomata, musí se to provést nějak důvěrněji, jinak to není dlouhodobě udržitelné. Také jsme nabídli Svobodné Evropě Prahu jako základnu v době, kdy už pro ně bylo finančně neúnosné dál působit v Mnichově. Praha byla logisticky nejjednodušší a ekonomicky efektivní. Samozřejmě tehdy okolo toho byla šílená debata, jestli tím nenarušíme své zásadní vztahy na Blízkém východě.
Uvnitř ČR se jednalo o hrstku lidí, kteří lidskoprávní linii podporovali ne kvůli trademarku v zahraničí, ale kvůli tomu, že tomu věřili a chtěli splácet jakýsi dluh. Proto jsme se třeba orientovali na země jako Kuba nebo Barma, kde je zkušenost s totalitní diktaturou. Účastnili jsme se samozřejmě i rozvojové zahraniční pomoci.
Jednání o česko-německé deklaraci trvala tři roky (1994–97). Proč byl proces tak dlouhý a kdo byli jeho klíčoví tahouni? Kde byly hlavní třecí plochy?
Německo je náš největší a nejdůležitější soused. Jedná se o vztah většího s menším a hlavně je to vztah, který je dodnes plný živé historie. Bylo to něco, co nemůže prosadit elita navzdory vůli obyvatelstva, když tu celá řada lidí byla postižená nacistickou okupací, koncentračními tábory atd. Do jisté míry se totéž dá říct i o Německu, kde je vzpomínka na vysídlení a divoký odsun dodnes velmi živá. Čili je to vztah, který není určen pouze racionální rozvahou, ale také přirozenými emocemi, které zasahují prakticky do každé rodiny. Proto to trvalo tak dlouho, protože každá strana dlouho a pečlivě zvažovala, co si může dovolit a kam až je možné zajít, aniž by s nimi zametli vlastní občané v dalších volbách.
Zásadní milníky v jednání se také odvíjely podle politického kalendáře – když u nás nebo v Německu probíhaly volby, logicky došlo ke zbrzdění a útlumu aktivit, protože byly lehce zneužitelné v domácím politickém boji. Myslím si, že sedm let není historicky zas až tak dlouhá doba. Odrazem snahy něco řešit rychle byla první smlouva, ale proto taky příliš mnoho nevyřešila. Němci navíc začali kolem roku 1992 spekulovat, že Československo po rozpadu bude oslabené a že by mohlo být výhodné proces pozdržet a počkat si.
Na druhou stranu některá historická rozhodnutí a zásadní kroky se v porevoluční euforii podařilo prosadit překvapivě rychle...
Mám jeden příběh, který ilustruje, co tehdy bylo možné a dnes je skoro nepředstavitelné. Letěli jsme s Václavem Havlem pár dnů po legendární návštěvě USA do Moskvy navštívit Gorbačova. Vrcholila jednání o odsunu sovětských vojsk, nicméně finální dohoda nebyla ještě na světě. Při rozhovoru na palubě letadla do Moskvy si Havel stěžoval, že pořád platí Brežněvova doktrína a rozhodl se, že je nutné s tím něco udělat. Začal psát fixou – jak to měl ve zvyku – text a jeho plán byl navrhnout Gorbačovovi, aby jej tam podepsal. Normálně se takový dokument vyjednává týdny, měsíce, nebo možná roky dopředu. Tehdy koncem února 1990 ho on na palubě letadla během pár minut napsal, a pak když druhý den začala v Kremlu jednání, předložil rukopis nebo možná už strojopis nečekaně Gorbačovovi a oznámil mu, že bychom rádi podepsali, že už neplatí Brežněvova doktrína. Ať byl Gorbačov jakýkoli, třeba že neměl smysl pro humor a neuměl improvizovat, Havlův text okamžitě předal ministru zahraničí Ševarnadzemu s pokynem, že se základní tezí souhlasí a že by se to podepsat dalo, ať to ministři zahraničí dotáhnou. Skutečně jsme to nakonec podepsali. Představa, že tohle se povede dneska, je neuvěřitelná, ale tehdy byla doba taková, že nic nebylo nemožné. Myslím si, že i přes naši nezkušenost se podařilo položit stabilní základy svébytného českého státu a že posledních 25 let je doba, kdy se tato země měla nejlépe ve své historii, pouze si tady toho nikdo neváží a teď se do toho navíc překlopil nový narativ, že země je zplundrovaná a nic nefunguje, což já osobně považuji za nebezpečné.
Rozhovor pořízen 25.6.2014
 přejít |